Takže stále dokola: Opět roste tlak na trzích vládních dluhopisů periferie eurozóny. Trhy a média opět čekají, že po eskalaci krize přijde nějaký rozhodný krok od vedení eurozóny. To je opět zmateno tím, jak „neracionálně“ se trhy chovají. A technokrati spolu s některými akademiky opět prosazují hlubší unii, kterou ale veřejnost nechce. Nakonec tak opět přijde jen omezená reakce, která na čas uvolní tlak, krizi ale ponechá beze změny.
V centru zájmu se nyní nachází Španělsko, brzy ho ale bude následovat Itálie. Španělské banky jsou oslabeny prasknutím realitní bubliny, v Itálii zůstává vysoké veřejné zadlužení už asi deset let beze změny a růst ekonomiky je mizivý. Trhy se jednoho dne na jejich situaci podívaly detailněji a obavy začaly narůstat. Stejně jako v případě Řecka mělo být řešením fiskální utahování, to ale vede k prohlubující se recesi. Ta rozpočty a zadlužení ještě zhorší, sazby dále porostou a vlády ztratí přístup na trh. Další vývoj je také jasný: Přijde ještě tvrdší utahování vyžádané Trojkou, cíle ale naplněny nebudou, recese se ještě více prohloubí a přijdou další podmínky. Trhy a média budou spekulovat o tom, že z eurozóny odejde ještě více zemí. Můžeme jen doufat, že se situace zhorší natolik, že eurozóna uzná, že její přístup nefunguje.
Od počátku je jasný jednoduchý fakt: Krize neskončí, pokud ECB nezačne fungovat jako věřitel poslední instance. Může to učinit částečnou garancí veřejného dluhu eurozóny, nebo vytvořením stropu pro sazby u vládních dluhopisů. Tím by ukončila spekulativní fázi krize a vytvořila prostor pro další kroky. ECB se tímto směrem začala pohybovat s LTRO, učinila tak ale prostřednictvím bank, a tím jen prohloubila negativní vazbu mezi vládami a bankami. Efekt pak byl jen krátkodobý.
Po uvedeném prvním kroku a stabilizaci na trzích s vládními dluhopisy by banky měly přiznat ztráty z jejich portfolií. Některé to dovede do bankrotu, budou muset být restrukturalizovány, a to si vyžádá stovky miliard eur. ECB musí fungovat jako věřitel poslední instance i ve vztahu k bankám; tímto směrem se již také posunula. Správně však vyžaduje, aby fungoval jednotný dohled a regulace, jinak by jen házela dobré peníze za špatnými. Restrukturalizace musí přijít i u veřejného dluhu několika zemí. Její náklad musí nést i soukromí investoři, kteří ho kupovali s tím, že jde o bezpečné aktivum. Všichni se tomuto kroku chtějí vyhnout, což je pochopitelné, ale nesplnitelné přání. Čím déle se bude čekat, tím více se prohloubí konečné ztráty.
V posledních měsících dochází k pomalému a částečnému přijímání podobných názorů. Čekat ale můžeme pouze malé kroky správným směrem, žádný velký plán, který tak moc potřebujeme. Skutečně dobrou zprávou je oslabování eura. Monetární politika nemá prostor pro další stimulaci a vlády nemohou použít ani fiskální politiku. Jediným faktorem, který může zabránit rozšiřování recese, je tak růst exportů. Slabé euro je tedy v zájmu Evropy.
Uvedené je výtahem z „End of game? Don’t bet on it“, autorem je Charles Wyplosz.
(Zdroj: VOX)