Můj názor na ceny komodit je již dva roky negativní. Během této doby došlo k jejich oslabení, domnívám se však, že mají před sebou ještě znatelný pokles. Důvodů je několik. Producenti komodit byli v minulých deseti letech překvapeni prudkým růstem poptávky po komoditách. Reagovali se zpožděním a v následujících letech tak bude nabídka stále růst. Tito producenti ale často plně nechápou, jaké důsledky přináší hledání nové rovnováhy v čínské ekonomice. I ti největší býci ovšem dnes přiznávají, že čínský ekonomický růst, který dříve táhl většinu poptávky po komoditách, nyní zpomaluje. Podle mého názoru v následujících letech klesne ještě mnohem více, než tomu bylo doposud.
Posun čínské ekonomiky směrem k udržitelnějšímu růstu bude znamenat pokles intenzity, s jakou jsou využívány komodity. I kdyby se čínský růst nějakým zázrakem udržel na úrovni 10 %, nová rovnováha znamená mnohem menší poptávku po tvrdých komoditách. Nyní jsou navíc vysoko i zásoby těchto komodit v Číně a tato země tak bude v některých případech čistým prodejcem namísto toho, aby komodity stále nakupovala. Uvedená kombinace faktorů (rostoucí nabídka, klesající poptávka a velký objem zásob) vyústí v kolaps cen komodit. Očekávám, že například u mědi dojde v následujících dvou až třech letech minimálně k 50% cenovému propadu.
Na svých cestách po zemích jako je Austrálie, Peru či Brazílie jsem měl mnoho příležitostí k tomu, abych viděl, jak výrobci komodit přehnaně věří udržitelnosti současného ekonomického modelu Číny. Či přesněji řečeno, nepřemýšlí o tom, zda je udržitelný. Prudce tak navyšují produkční kapacity a současné cenové poklesy považují jen za krátkodobý jev. Gerard Minack, hlavní ekonom v Australia, k tomu udává konkrétní čísla. Například globální poptávka po oceli rostla v posledních dvaceti letech v průměru o 6 % ročně, většina tohoto růstu ale přišla v posledních deseti letech. Jestliže nepočítáme Čínu, tento růst dosáhl pouze 2 % ročně. Nejdříve vedla její silná poptávka k růstu cen komodit, protože chyběly dostatečné kapacity. Pak byl ale nastartován jejich růst, který trvá dodnes. Podobné je to i u jiných tvrdých komodit.
V Číně můžeme pozorovat tendenci k držení mnohem vyšší úrovně zásob komodit, než by odpovídalo daným podmínkám na trhu. Důvodem jsou nízké náklady financování, snaha zajistit se proti růstu cen komodit, používání zásob k získání úvěrů pro jiné aktivity a obecná víra, že vlastnictví fyzické komodity je výhodné. K současným vysokým zásobám pak musíme přičíst i komodity, které představují součást nedokončené a neprodané výroby. Obojí bude totiž znamenat nižší poptávku v budoucnu.
Ještě před rokem dosahovaly odhady růstu čínské ekonomiky 8 – 10 %, nyní klesly na 5 – 7 %. Historie ale ukazuje, že skutečnost může být ještě horší. Příkladem je Brazílie či Japonsko. U něj na konci 80. let panovalo přesvědčení, že hospodářský zázrak bude trvat i nadále a jen málo odvážných tvrdilo, že růst klesne na 3 % - 4 %. Nikdo nečekal pokles růstu pod 1 %. Podle mého odhadu je téměř nemožné, aby čínská ekonomika dosáhla nové rovnováhy při růstu, který v následujících deseti letech výrazně převýší 3 %. Na počátku období přitom bude jeho tempo vyšší, následně bude klesat. Na důležitosti bude navíc získávat spotřeba domácností a význam investic klesne, což bude pro komodity další negativní faktor.
Uvedené je výtahem z „By 2015 Hard Commodity Prices Will Have Collapsed“, autorem je Michael Pettis.
(Zdroj: Economonitor)