Je jasné, že vlády vyspělých ekonomik nejsou schopny nalézt rovnováhu mezi snahou o stabilizaci zadlužení a podporou růstu. Jednou z radikálních možností, která se nyní probírá, je eliminace části vládního dluhu nakoupeného centrálními bankami (řečeno politickou mluvou jeho „restrukturalizace“). Vláda a centrální banka jsou koneckonců veřejným sektorem a jeho konsolidovaná rozvaha by se tak stejně nezměnila.
Tato možnost byla ale vždy vnímána jako extrémně nebezpečná z hlediska inflace a pokud vím, centrální bankéři o ní nikdy veřejně nemluvili. Nicméně Adair Turner, který dnes stojí v čele britské Financial Services Agency a je údajně kandidátem na příštího guvernéra Bank of England, minulý týden hovořil o neortodoxních možnostech, které mohou být v rámci ekonomické politiky využity. Robert Peston z BBC a Simon Jenkins z The Guardian pak tvrdí, že Turner v soukromí hovoří o tom, že část dluhopisů nakoupených centrální bankou by mohla být zrušena s cílem podpořit ekonomiku. V sobotu se ale od takového postoje distancoval. I tak ale bude toto téma nyní intenzivně probíráno a lze snadno chápat, že pro ministry financí jde o atraktivní možnost.
Proč se jedná o radikální návrh? Nikdo ze soukromého sektoru by při popsaném postupu netratil, ztráty by však realizovala centrální banka. Klíčovou otázkou tak je, zda je to významné a pokud ano, tedy proč. Pokud vláda dosahuje rozpočtových deficitů, zvedá poptávku v ekonomice a zároveň odčerpává úspory soukromému sektoru, čímž zvedá sazby na trhu. Soukromý sektor navíc chápe, že splacení dluhopisů bude v budoucnu vyžadovat zvýšení daňové zátěže a proto omezuje své výdaje. Vydávání vládních dluhopisů tak má na ekonomiku tlumící efekt. Kdyby ovšem vláda financovala deficity tištěním peněz, tento efekt by zmizel, deficity by působily mnohem expanzivněji a inflační tlaky by byly vyšší.
Doposud se tak v rámci QE nedělo. Centrální banka sice nakupovala vládní dluhopisy, ovšem s tím, že později budou zase prodány. Celkový dluh vlády tedy snížen nebyl a tlumící efekt by se později stejně dostavil. Pokud by ale centrální banka nakoupené dluhopisy zrušila, nastal by okamžitý stimulační efekt působící na nominální poptávku. Bank of England přitom drží 25 % vládního dluhu, Fed drží 10 % vládního dluhu. Zmíněný efekt by tak byl velký a pokud by centrální banka navíc spolupracovala s vládou na přímém financování deficitů tištěním peněz, dostali bychom se skutečně do světa „házení peněz z vrtulníku“. Hranice mezi monetární a fiskální politikou by zmizela.
Vyjma válek nebyly vyspělé ekonomiky o takové možnosti ochotny uvažovat. Hrozba inflace byla vždy považována za příliš vážnou. Co se týče mě, je tomu tak i nadále. Jiní se ale více bojí deflace. Možná, že tento džin se již brzy dostane z láhve.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)