Globální prostředí se nyní výrazně mění, Spojené státy už vehementně nechtějí své obchodní deficity. Nevím, zda si uvědomují, že tudíž by nemohly být ani čistým příjemcem globálních přebytků úspor. Obojí je totiž propojeno – USA si musí na pokrytí deficitů půjčit (zbytek světa jim musí na zakoupení jeho přebytků půjčit). Včera jsem se dívali na to, co se na této rovině děje podle Michaela Pettise, zejména ve vztahu k UK, které je v celé věci zajímavou případovou studií. Dnes pokračování jeho úvahy s několika dalšími mými poznámkami.
Podle pana Pettise nyní ve Washingtonu panuje politický konsenzus ohledně zvrácení desetiletí trvajícího procesu, který vedl k poklesu podílu USA na globální průmyslové výrobě. Podotýkám, že (i) pokud by tomu tak teoreticky bylo a (ii) pokud by obě politické strany nechápaly podstatu globálních nerovnováh a snažily se americké deficity řešit cly a podobně, žádný velký zlom v současném kurzu by po volbách za necelé čtyři roky přijít nemusel. Můj dojem to ale nyní není.
Pan Pettis: „Přebytkové ekonomiky, jako je Německo a Čína, stále potřebují někoho, kdy bude absorbovat jejich přebytečné domácí výrobní kapacity. To staví Británii do mimořádně zranitelné pozice. Zůstává plně otevřená a velmi vstřícná vůči kapitálu, závislá na jeho přílivu a nadměrně exponovaná vůči finančnímu sektoru. Chybí průmyslová infrastruktura, politický konsenzus a regionální investiční kapacita, které by potřebovala k přechodu na jiný model. Pokud se tedy globální recyklace přebytků přesune mimo USA, bude Spojené království čelit těžké volbě: buď zdvojnásobit financializaci ekonomiky, nebo se znovu zaměřit na výrobu a domácí poptávku“.
Podle ekonoma „se zájmy londýnské finanční elity neshodují se zájmy Sunderlandu nebo Sheffieldu. Strategie zachování privilegií City by přitom mohla dále rozvíjet úpadek britské průmyslové základny. Strategie reindustrializace by naopak mohla vyžadovat omezení mobility kapitálu, zdanění finančních rent a novou průmyslovou politiku zaměřenou na podporu investic a růstu produktivity napříč regiony“. Opět upozorním na paralelu s USA – eliminace obchodních deficitů, pokud k ní má skutečně dojít, musí pramenit ze změny na straně toku a vytváření úspor, toku kapitálu, poptávky po amerických aktivech a dolaru.
Jinak řečeno, pokud mají odejít deficity obchodní, musí odejít i čistý export amerických investičních aktiv do zahraničí (čistý příliv kapitálu do země). Co ale pohled, podle kterého kapitál teče prostě tam, kde je nabízena nejvyšší návratnost? Podle mne by jej alespoň z části potvrzovaly právě Spojené státy, nyní s jejich tahem na nové technologie, AI a podobně. Pan Pettis: „Názor, že kapitál se přesouvá směrem k jeho nejproduktivnějšímu využití, funguje v teorii dobře… ale v praxi je tok kapitálu hnán především spekulacemi, stádovým uvažováním, měnovými intervencemi a dalšími politickými deformacemi. Globální kapitál neteče tam, kde je nejvíce potřeba, ale spíše tam, kde je nejbezpečnější, nejlikvidnější a nejvíce chráněný“.
Tady bych se asi s ekonomem rozcházel – ne ve směru pohledu, ale v odhadu míry. Místo onoho „především“ bych uvažoval o něčem jako „do nemalé míry“. Zdá se být ale faktem, že „otevřenost Británie negenerovala investice do výroby ani infrastruktury. Naopak, nadhodnocením libry a efektivním dotováním dovozu příliv kapitálu snížil konkurenceschopnost britských výrobců. Místo toho nafoukl trhy s bydlením, dotoval spotřebu a prospěl těm, kteří již kapitál drží“. Docela bych ale přemýšlel nad tím, jak je UK v tomto (ne)podobné Spojeným státům. I zde si průmysl nevede nijak zářně (viz můj článek o Scanii v USA z minulého týdne). Ale USA mají jedno velké eso a tím jsou zmíněné nové technologie. , NVIDIA, , Tesla…
Pokud čtenářovi připadá, že vlastně hovoříme o jakési variantě Holandské nemoci, není to náhoda. Zde jsou jen přírodní zdroje nahrazeny oněmi atraktivními finančními trhy. Úvahu dokončíme a rozšíříme zítra.
Více z ekonomiky a trhů i na X: @JiriSoustruznik