Proces oficiálního odpouštění řeckého dluhu začal. Říká se mu „zapojení oficiálního sektoru“ (OSI) a zahrnuje několik iniciativ zaměřených na snížení řeckého poměru dluhu k HDP z dnešních zhruba 200% na 124% v roce 2020. Už v době oznámení dohody však novinové zprávy naznačovaly, že si oficiální činitelé uvědomují, že tato opatření nebudou stačit ke splnění cíle; v politicky příhodnější době prý budou zapotřebí další jednání o dodatečných krocích.
Ekonom Larry Summers použil při popisu evropského rozhodování analogii s vietnamskou válkou: „Na každé křižovatce přijali minimální závazky nezbytné k odvrácení bezprostřední katastrofy – nabídli optimistickou rétoriku, ale nikdy nepodnikli kroky, které i podle jejich přesvědčení mohly přinést vyhlídku rozhodujícího vítězství.“
Tuto strategii je třeba obrátit – a řecký případ nabízí skutečnou příležitost předběhnout události. Cesta vpřed nevede přes úlevy dávkované po kapkách, nýbrž přes velký balík složený ze dvou částí. Jak uvedl advokát Lee Buchheit, jenž dohlížel na restrukturalizaci řeckých soukromých dluhů, za prvé by se dala výrazně prodloužit splatnost oficiálního řeckého dluhu. Jednoduchá struktura by vypadala tak, že by se veškeré dluhy učinily splatnými za 40 let a nesly by úrok ve výši 2%. To by přeneslo Řecko a jeho oficiální věřitele přes současnou přetrvávající úzkost.
Druhý prvek balíku dluhové úlevy by byl inovativnější: pokud si řecká ekonomika povede dobře, bude možné velkorysé prodloužení splatnosti zkrátit, případně zvýšit úrokovou sazbu. Vzorec pro tuto eventualitu by se dal navázat na poměr dluhu k HDP – výhody takového plánu by se přitom neomezovaly na konkrétní případ Řecka. Myšlenka navázání dluhové úlevy na poměr dluhu k HDP dané země už nějakou dobu existuje, ale nikdy se nedočkala výrazného uznání. Její uplatnění v Řecku by se stalo velmi viditelným testem a v případě úspěchu by znamenalo cenný precedens.
Proč se s tím obtěžovat? Protože už samotný předpoklad současné dohody i očekávání, která vyvolává, jsou mylné. Tak především je představa, že existuje cesta, jak hladce snížit poměr dluhu k HDP z 200% na 124%, dosti fantaskní. A za druhé platí, že i kdyby Řecko nějakým zázrakem do roku 2020 hranici 124% dosáhlo, je absurdní tvrdit, že jeho dluh pak bude „udržitelný“.
Pokračování v této cestě tak dál nahlodá důvěryhodnost politiků – kterým jako by na tom ani nezáleželo – a současně vnutí zbytku světa trvalý pocit krize a nejistoty, který má reálné finanční a ekonomické náklady.
Nenechte se mýlit: bilance politiků při předpovídání řeckého hospodářského výkonu během krize je tristní. V květnu 2010 prognózoval Mezinárodní měnový fond – pravděpodobně ve shodě s jeho evropskými partnery –, že roční růst HDP Řecka přesáhne v letošním roce 1%. Místo toho se řecká ekonomika scvrkne o 6%. Míra nezaměstnanosti, u níž se očekávalo, že letos dostoupí vrcholu ve výši 15%, dnes přesahuje 25% a stále stoupá. U poměru dluhu k HDP se očekávalo maximum 150%; nebýt rozsáhlého odepisování soukromě držených dluhů, které se pokládalo za zbytečné, by se tento poměr blížil k 250%.
V září 2010, čtyři měsíce po oficiální sanaci Řecka, vydal MMF brožuru, v níž tvrdil, že „státní bankrot v dnešních rozvinutých ekonomikách je zbytečný, nežádoucí a nepravděpodobný“. Závěr zněl tak, že oficiální financování přenese Řecko přes jeho krátkodobé problémy s likviditou. Výzvy k okamžité restrukturalizaci dluhu zůstaly nevyslyšené. O šest měsíců později – poté, co byly obrovské oficiální zdroje použity k vyplacení soukromých věřitelů – byl nesplacený soukromý dluh výrazně restrukturalizován.
Takové byly omyly spáchané v krátkodobém časovém horizontu. Z relativního pohledu je rok 2020 vzdálený celou věčnost. A i kdybychom předpokládali lepší výhled, může být plánovaných 124% hlubokým podceněním. Přesnost čísel, z nichž dohoda vychází, je pouhou fasádou, ne-li přímo odrazem alternativní reality.
A opět: i kdyby Řecko nějakým způsobem dosáhlo milníku 124%, jeho dluh by stále nebyl udržitelný. V tu chvíli by se Řecko nacházelo pouze tam, kde v květnu 2010 začínalo. Nejrozumnější je srovnání Řecka s latinskoamerickými zeměmi během jejich dluhových krizí v 80. a 90. letech. Přestože měly tyto země podstatně nižší poměry dluhu k HDP a docházelo v nich k setrvalé dluhové restrukturalizaci, nakonec stejně potřebovaly rozsáhlé snížení dluhu v podobě vydání Bradyho dluhopisů, aby se mohly alespoň trochu nadechnout.
Pokud Řecko předběhne události, získá reálnou šanci kontrolovat vlastní osud. Zároveň to bude připomínka nástrah spojených s překotným poskytováním oficiálních peněz tam, kde se soukromé dluhy staly neudržitelnými. Dosavadní kurz, jak varuje Summers, povede jen ke „zbytečnému trápení“, než se i on nevyhnutelně zhroutí a přivede Řecko – a mnohé další – ke krachu.
Ashoka Mody je hostujícím profesorem mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních záležitostí Woodrowa Wilsona při Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012.