Globální ekonomika se pohybuje uprostřed cyklického zpomalení. To je patrné na růstu i inflaci vyspělých ekonomik. Částečně jde o odraz vývoje v ekonomice, částečně v politice. Co se týče ekonomiky, pominul hlavně pozitivní vliv cyklu zásob a pokrizového růstu produktivity, což se nejvíce projevuje na utlumeném růstu korporátních zisků, stagnujících cenách komodit, poklesu kapitálových výdajů a průmyslové výroby. Objem světového obchodu, který je nejlepším indikátorem současného stavu, v posledních měsících také stagnuje.
Co se týče politiky, vidíme, že vyspělé ekonomiky stojí na významné křižovatce. Hledají totiž správné nastavení fiskální a monetární strategie, což jim komplikují velké nerovnováhy v poměru úspor a investic, či rozdělení příjmů ve společnosti. Rozvíjející se ekonomiky na tom ale nejsou na poli ekonomické politiky o mnoho lépe. Jejich růstové modely založené na exportech se nacházejí pod tlakem příliš vysokých domácích investic, nevyužité kapacity a zpomalujícího tempa růstu produktivity.
S tím, jak klesá význam cyklických tahounů růstu, bychom se měli zaměřit na faktory, které růst táhnou dlouhodobě. S výjimkou trhu bydlení v USA, zlepšování produktivity práce v některých evropských zemích a růstu spotřeby v některých ekonomikách rozvíjejícího se světa je ale těžké takové faktory identifikovat. Pokračuje tak dominantní vliv přílišného zadlužení, nerovnováh, rostoucí regulace a deglobalizace. Vyspělé ekonomiky tedy stále spoléhají hlavně na růst poptávky podporované ultrauvolněnou monetární politikou.
Ve Spojených státech můžeme příští rok čekat kombinaci fiskálního utahování a klesající efektivity monetární expanze. Dominantním tahounem domácí poptávky budou investice do bydlení; ceny nemovitostí by měly růst v souladu s inflací. Na ekonomiku bude doléhat slabá zahraniční poptávka a nejistý výhled. Fiskální utažení by mělo představovat brzdu ve výši 1,25 – 1,75 % HDP, většina problémů v této oblasti ale zůstane příští rok nevyřešena. Americká ekonomika by tak neměla dosáhnout ani na letošní 2% růst.
V Evropě zůstane jedinou aktivní institucí ECB, aktivní růstová politika pro příští rok neexistuje. Fiskální utažení nebude příští rok pravděpodobně tak silné jako letos, stále ale bude významnou brzdou. Pokračovat bude oddlužení bank a přístup k úvěrům bude i nadále omezený. Ekonomika eurozóny podle našeho očekávání poroste o 1 – 1,5 %.
Čínská vláda bude v příštím roce čelit slabé zahraniční poptávce, klesající návratnosti domácích investic a urgentní potřebě přechodu na nový ekonomický model. Je sice pravděpodobné, že růst dosáhne 6,5 – 7 %. Pokud má však země dosahovat dlouhodobějšího růstu na úrovni 7,5 %, musí provést strukturální reformy, které podpoří rozvahy domácností. Je jasné, že současný model nelze udržet déle než několik let, protože vnitřní zadluženost roste a produktivita klesá.
V Japonsku čekáme uvolnění monetární politiky, které bude zaměřeno proti posilující měně a pevně ukotveným deflačním očekáváním. Bank of Japan tak pravděpodobně přikročí k agresivnímu růstu své rozvahy s cílem zvýšit inflační opatření. Její politika se tak bude podobat strategii Fedu či Bank of England. Nová vláda bude více zaměřena na domácí růst a stabilitu, a to zejména v oblasti energetiky a možná i vojenských výdajů, čímž bude reagovat na rostoucí vliv Číny. Očekáváme, že japonská ekonomika v příštím roce poroste o 0,5 – 1 %.
(Zdroj: Pimco)