Většina ekonomů souhlasí s názorem, že po roce 2008 vyspělé ekonomiky zdaleka nedosahují svého potenciálu. Mnohem menší shoda ale panuje ohledně velikosti této produkční mezery. Jde přitom o důležité téma, protože čím větší tato mezera je, tím větší plýtvání zdroji, tím větší je tu prostor pro budoucí růst a tím menší by byly rozpočtové deficity ve chvíli, kdy se mezera uzavře. Platí tedy, že čím větší je produkční mezera, tím větší prostor pro fiskální expanzi nyní existuje.
Keynesiáni se tomuto tématu již nějaký čas věnují a jejich argumenty jsou obecně propracovanější. Paul Krugman se na nedávné panelové diskusi na setkání American Economic Association v San Diegu v této souvislosti ptal: „Pokud je produkční mezera tak velká, jak keynesiáni tvrdí, proč inflace neklesla do negativních čísel?“ Ve většině vyspělých ekonomik se totiž jádrová inflace drží blízko 2 % i přesto, že HDP leží 10 – 13 % pod dlouhodobě nastaveným trendem. Neznamená to, že potenciální produkt je ve skutečnosti mnohem nižší, než by naznačovala prostá extrapolace? Podle Krugmana je výraznější pokles inflace i přes velkou produkční mezeru blokován tím, že nominální mzdy nanejvýše stagnují, lidé však nejsou ochotni přistoupit na jejich snížení. Mimo nulové hranice u sazeb se tak projevuje nulová hranice u růstu mezd – mzdy neklesají ani v prostředí recese. To je podle ekonoma velmi významný faktor, který způsobuje to, že průměrná mzda v celé ekonomice stále roste. Růst mezd v jedné oblasti totiž není vyvážen poklesem v jiné.
Tyto argumenty jsou přesvědčivé. I MMF přišel v roce 2010 s analýzou, která odhadovala, že při existenci velké produkční mezery bude inflace ročně klesat o 0,5 procentního bodu, tento proces se ale zastaví u nulové inflace. Jestliže k tomu přidáme ukotvení inflačních očekávání na 2 % daných inflačním cílem centrálních bank, vazba mezi inflací a produkční mezerou ještě více oslabí. Jan Hatzius z v jedné z posledních analýz tvrdí, že oba tyto faktory hrají významnou roli. Zároveň tvrdí, že riziko vyšší inflace je nízké až do doby dosažení plné zaměstnanosti. Jinak řečeno, fiskální a monetární stimulace se projeví růstem produktu, ne růstem inflace. Zdá se, že podobně uvažuje i Fed.
Nic z uvedeného nehovoří o tom, jak velká produkční mezera skutečně je. Vezmeme-li v úvahu různé odhady od MMF, OECD či Rozpočtové kanceláře Kongresu, zjistíme, že produkční mezera zemí G4 by mohla dosahovat asi dvou třetin poklesu HDP relativně k dlouhodobému trendu. Důvodem jsou nízké investice, pokles růstu produktivity a růst NAIRU. Pro USA pak platí, že HDP se nachází asi 13 % pod trendem, ale jen 4,2 % pod potenciálem (průměr zmíněných tří odhadů). K podobným závěrům došel nedávno i Fed.
Co to znamená pro budoucnost? V krátkém období by se růst nominální poptávky vyvolaný expanzivní politikou nebo růstem poptávky soukromého sektoru skutečně neměl projevit inflací, ale vyšším produktem. Co se týče delšího období, neměli bychom ale čekat, že se jednoduše vrátíme na trend nastavený před rokem 2008. Možná se to nepovede nikdy, možná čelíme rychlostnímu omezení, které nelze bezpečně překročit.
Zdroj: Blog Gavyna Daviese