Finanční podmínky v eurozóně se od léta významně zlepšily. Můžeme za to děkovat několika faktorům. ECB byla se svým programem OMT neuvěřitelně úspěšná ve snižování rizika rozdělení eurozóny a krize likvidity na dluhopisových trzích ve Španělsku a Itálii. Rizikové spready na těchto trzích tak výrazně klesly. K tomu se přidal úspěšný začátek ESM, když tento záchranný fond nyní eurozóně poskytuje dalších 500 miliard eur nad rámec zdrojů EFSF. Vedení eurozóny také pochopilo, že monetární unie nepřežije bez hlubší integrace. Navrhlo tak bankovní, fiskální a ekonomickou unii a nakonec i unii politickou.
V létě někteří zástupci Německa hovořili otevřeně o možnosti odchodu Řecka z eurozóny. V současné době se tento postoj změnil na váhavou podporu snah o prevenci takového odchodu. Za tím stojí několik důvodů. Řecko provedlo i přes prohlubující se recesi určitá úsporná opatření a reformy a jeho současná vládní koalice drží pohromadě. Organizovaný odchod Řecka také není možný v případě, kdy Španělsko a Itálie nebudou od jeho vlivu izolovány. Jinak by totiž došlo k masivní nákaze, která by poškodila jak periferii, tak jádro eurozóny. Ekonomický propad Řecka by rovněž poškodil šance CDU na výhru v plánovaných volbách. I když tedy bude Řecko zaostávat za stanovenými cíly, tzv. trojka to bude přehlížet a bude ho dál financovat za předpokladu, že současná koalice vydrží u moci.
Výsledkem uvedeného je to, že pravděpodobnost odchodu Řecka v letošním roce prudce klesla, i když celkově je toto riziko stále vysoko. Podle mého dosahuje téměř 50 %. K tomu se zmenšilo i riziko toho, že Španělsko a Itálie ztratí přístup na trhy a trojka jim bude muset poskytnout pomoc, jako to učinila u Řecka, Portugalska a Irska. Kdyby dnes Itálie a Španělsko souhlasily s podmínkami spojenými s poskytnutím pomoci ze strany ESM a ECB, trhy by to nevnímaly negativně, naopak by to podpořilo důvěru.
Pravděpodobnost mimořádných negativních událostí v eurozóně tedy znatelně klesla, její ekonomika ale stále čelí významným překážkám. Ty největší brání vzniku bankovní, fiskální a ekonomické unie a vytváří je Německo. To je skeptické z toho důvodu, že by vyřešení krize vyžadovalo hlubší integraci. Není pro něj přijatelné, aby se podpora zemí na periferii přeměnila v dlouhodobou transferovou unii. Udělá tak cokoliv, aby další integraci pozdrželo, a to alespoň do listopadových voleb.
Na periferii přetrvává hluboká recese, která se šíří i do jádra. Letos postihne i Francii a aktivita prudce klesá také v Německu, což odráží vývoj v ekonomikách jeho hlavních obchodních partnerů. Na periferii pokračuje fiskální utahování, euro je stále příliš silné, banky nemají dost kapitálu, panují obavy z jejich nedostatečné likvidity. Spotřebitelská a podnikatelská důvěra leží nízko a dluhy vysoko u veřejného i soukromého sektoru. Tím vším se prolíná problém ztráty konkurenceschopnosti spojené s deficity běžného účtu, které již zahraniční investoři nechtějí financovat. Probíhá určitá vnitřní devalvace a snižování jednotkových nákladů práce, celý proces však vyvolává recesi a je příliš pomalý. Finanční podmínky jsou tedy lepší a extrémní rizika se zmenšila, fundamentální problém ale zůstává.
Autorem je Nouriel Roubini.
(Zdroj: EconoMonitor)