Většina mezinárodních finančních krizí, které vypukly během posledních 200 let, byla výsledkem napětí vyvolaného recyklací kapitálu ze zemí s vysokými úsporami do zemí s úsporami nízkými. Současná evropská krize je toho ukázkovým příkladem. Téměř deset let proudil kapitál ze států s vysokými úsporami, jako je Německo, do států typu Španělska, kde byly úspory nízké. Výsledné nahromadění dluhu vytvořilo vlastní překážky a evropská ekonomika je nyní nucena najít novou rovnováhu.
Pokud k tomuto vyvažování dojde pouze ve Španělsku a dalších zemích s nízkými úsporami, pak musí být výsledkem mnohem vyšší nezaměstnanost, jak před 80 lety varoval John Maynard Keynes. Odpověď na otázku, zda tato nezaměstnanost zůstane omezená na země jako Španělsko, nebo zda se nakonec rozšíří i do států jako Německo, závisí na tom, zda prvně jmenovaná země setrvá v eurozóně.
Ačkoliv se zdá, že relativní postavení Německa a Španělska v oblasti úspor potvrzuje kulturní stereotypy, mají národní míry úspor s kulturními rysy pramálo společného. Místo toho do značné míry odrážejí domácí i mezinárodní politické přístupy, které určují míru spotřeby domácností.
Celková míra spotřeby dané země a míra jejích úspor jsou samozřejmě dvě strany téže mince. Kromě demografického složení, které se mění pomalu, vysvětlují rozdíly v míře spotřeby mezi jednotlivými zeměmi tři hlavní faktory.
Prvním a nejvýznamnějším faktorem je podíl národního důchodu, který domácnosti drží. V zemích, jako jsou Spojené státy, kde si domácnosti ponechávají velký podíl toho, co vyrábějí, bývají míry spotřeby v poměru k HDP vysoké. Naopak v zemích, jako jsou Čína a Německo, kde si nepřiměřeně vysoký podíl ponechávají firmy a vláda, může být míra spotřeby domácností odpovídajícím způsobem nízká.
Druhým faktorem je nerovnost příjmů. Jak lidé bohatnou, roste jejich spotřeba pomaleji než jejich bohatství. Se zvyšující se nerovností míra spotřeby obvykle klesá a míra úspor obvykle stoupá.
A konečně je zde ochota domácností půjčovat si na zvýšení spotřeby, kterou obvykle táhne vnímání trendů v bohatství domácností. Když například ve Španělsku před rokem 2008 prudce vzrostla hodnota akcií, dluhopisů a nemovitostí, využili Španělé svého většího bohatství k tomu, že si půjčovali na zvýšení spotřeby.
Tento obrázek však není úplný. Míru spotřeby může táhnout také zahraniční politika ovlivňující výše zmíněné tři faktory. Například dohoda uzavřená koncem 90. let mezi německou vládou, firmami a odbory, jejímž cílem bylo zvýšení domácí zaměstnanosti omezením podílu mezd na HDP, automaticky vyhnala míru úspor v zemi vzhůru. Velké obchodní schodky Německa v dekádě před rokem 2000 se následně změnily ve vysoké přebytky, jejichž protiváhou se staly odpovídající schodky v zemích jako Španělsko.
A když pak španělský sektor obchodovatelného zboží zaznamenal v důsledku německé expanze kontrakci, mohla země reagovat jedním z pouhých tří způsobů. Za prvé mohlo Španělsko odmítnout obchodní schodky akceptovat, a to zavedením protekcionistických opatření nebo devalvací měny. Za druhé mohlo nadměrné německé úspory absorbovat tím, že dopustí zvýšení nezaměstnanosti, neboť místní výrobci začnou propouštět (rostoucí nezaměstnanost totiž stlačuje míru úspor). A konečně si mohli Španělé nadměrné německé úspory půjčit, a zvýšit tak spotřebu a investice.
První možnost si Španělsko samozřejmě nemohlo právoplatně vybrat vzhledem ke svému členství v EU a eurozóně a ke druhé možnosti se logicky stavělo zdráhavě. Zbývala tedy jen třetí možnost. Španělé si před krizí začali masivně půjčovat, aby zvýšili spotřebu i investice, přičemž velká část investic putovala do nehospodárných realitních a infrastrukturálních projektů.
To pokračovalo až do let 2007-2008, kdy se úroveň španělského dluhu stala neudržitelnou. Dokud však Německo neabsorbuje své nadměrné úspory a neumožní žádoucí vzestup španělských úspor, nabízejí se Španělsku stále tytéž možnosti. A protože půjčování už není možné, musí Španělsko buď zasáhnout do obchodního sektoru – což znamená opustit eurozónu – nebo se smířit s mnoha dalšími roky vysoké nezaměstnanosti, dokud se mzdy nesníží do takové míry, aby vytvořily ekvivalent znehodnocení měny.
Tento aspekt je klíčový. Země s nízkými úsporami nemohou snadno upravit svou politiku, pokud nedojde k odpovídající úpravě v zemích s vysokými úsporami, poněvadž jejich nízkou míru úspor mohly způsobit vysoké úspory v zahraničí. Úspory a investice musí být koneckonců v globální rovnováze, a pokud politická pokřivení v některé zemi způsobí, že tam úspory rostou rychleji než investice, pak jinde na světě musí probíhat opačný proces.
Míry úspor ve Španělsku a dalších deficitních zemích v Evropě jinými slovy musely klesnout, jakmile politická pokřivení vyhnala vzhůru míru úspor v Německu. Teoreticky mohly nadměrné německé úspory Evropu opustit, ale vzhledem k vysokým úsporám v Asii, které rovněž musel někdo absorbovat, především USA, a vzhledem k omezením v důsledku existence eura bylo téměř zákonité, že nadměrné německé úspory poputují do jiných evropských států.
Německo by se mělo o španělské potíže s úpravou své politiky zajímat, protože výsledný vzestup nezaměstnanosti v Evropě bude absorbovat převážně Španělsko, pokud španělská vláda neurychlí proces úpravy odchodem z eurozóny a devalvací. V takovém případě by největší zátěž spojenou s vzestupem nezaměstnanosti neslo právě Německo.
Na tom by nemělo být nic překvapivého. Jakmile deficitní země přijmou agresivní opatření, mezinárodní krize způsobené nerovnováhami v obchodním a kapitálovém toku obvykle nejvíce postihnou státy s obchodním přebytkem. A s růstem politického napětí v zemích s nízkými úsporami roste i riziko, že tyto země opustí euro, což dál zvýší cenu, kterou Německo za svou pokřivenou míru úspor zaplatí.
Michael Pettis je profesorem financí na Pekingské univerzitě a vysoce postaveným členem Carnegieho nadace. Tento článek je založen na jeho nedávno vydané knize The Great Rebalancing (Velké vyvažování) (Princeton University Press).
Copyright: Project Syndicate, 2013.