Jestliže nám historie něco ukazuje, je to lehkost, s jakou se šíří finanční panika. Finanční krize v USA se tak projevila širokou škálou důsledků včetně kolapsů bank na Islandu a v Irsku, či krizí na Kypru. V nejhorším případě může podobný dominový efekt vést k událostem, jako byla druhá světová válka či Velká deprese. Tentokrát ale naštěstí k ničemu podobnému nedošlo.
Snaha Fedu zaměřená proti tomu, aby se krize šířila dál, byla přitom hodně zaměřená na Evropu, i když tento jeho postoj záměrně nebyl dáván otevřeně najevo. Teoreticky se má Ben Bernanke starat jen o vývoj v USA a situace v zahraničí by pro něj měla být relevantní jen tehdy, jestliže se přímo dotýká americké ekonomiky. Podle mého názoru ale mají centrální bankéři velmi silnou tendenci vnímat se navzájem jako jeden tým. Výsledkem bylo například opakované obnovení mezinárodních swapových linek během akutní fáze evropské krize. Fed tak poskytoval evropským centrálním bankám dolary výměnou za jejich měnu s tím, že v budoucnu se tato transakce obrátí. Tyto banky pak půjčovaly dolary domácím komerčním bankám a bránily tak tomu, aby celý systém zamrznul.
Pokud se ptáme, proč centrální bankéři tolikrát podcenili důsledky, které má pád velké finanční instituce, musíme si uvědomit, jaký je základ jejich vzdělání. Jsou totiž zvyklí uvažovat o tom, jak by měly fungovat dokonalé trhy. Možnost, že bude nějaké neúspěšné bance poskytnuta pomoc, jde proti jejich přesvědčení o tom, jak by systém měl fungovat. Někdy jim ale v rychlejší reakci nebrání jejich tržní ideologie, ale politická omezení. Ta mají vliv i na nezávislé centrální banky. Bylo to patrné v případě Lehman Brothers, kdy podpora vlády směrem k poskytování pomoci bankám klesla na minimum.
Když hodnotíme celkové výsledky, Ben Bernanke si určitě zasloužil ještě jedno funkční období v čele Fedu. Udržel americkou i světovou ekonomiku nad vodou. Zároveň ale platí, že pokud je politik či centrální bankéř ve své funkci příliš dlouho, přináší to rizika. Je například otázkou, nakolik jsou chyby Fedu, které učinil před krizí, odrazem toho, jak dlouho byl ve funkci Alan Greenspan. Ten byl v té době považován za všemocného poloboha, který je schopen bezchybně vést americkou ekonomiku. Znepokojující je i to, že mezi těmi, kteří nyní nejvíce brání Fed, jsou největší lobisté bankovního sektoru. Fed si v boji s nátlakem tohoto odvětví vede dobře, ale do ideálu máme ještě daleko.
V současné době jsme se dostali z té nejintenzivnější fáze krize, americká ekonomika nespadne do další deprese a Evropu pravděpodobně neohrozí války a rozpad. I když tragédie, která se odehrává v Řecku a Španělsku, je obrovská. Centrálním bankéřům se podařilo dostat nás přes největší hrozby, objeví se ale nové. Relevantní jsou zejména následující otázky: Jak bychom měli regulovat finanční sektor, aby nám pomáhal k prosperitě a vyhnuli jsme se bublinám? A jak by se měli centrální bankéři odpoutat od dlouhých let aktivismu a záchrany bank a jak by se měli z role aktivistů vrátit ke své tradiční roli málo viditelných technokratů?
Uvedené je výtahem z rozhovoru se sloupkařem The Washington Post a autorem knihy „The Alchemists: Three Central Bankers and a World on Fire“ Neilem Irwinem.
(Zdroj: Economix)