Tentokrát je to jinak. Ale v čem přesně?

Podle některých ekonomů není pomalé tempo oživení globální ekonomiky žádným překvapením, protože takový vývoj je po finančních krizích typický. Podle jiných názorů je jeho příčinou hlavně nejistota, která obklopuje ekonomickou politiku, či vysoká synchronizovanost recese v roce 2009 a problémy v Evropě. Během posledních 50 let prošla světová ekonomika čtyřmi recesemi – v letech 1975, 1982, 1991 a 2009. Jak ukazuje následující graf, současné oživení se ve skutečnosti podobá obvyklému vývoji po předchozích recesích. Světová ekonomika se totiž během jednoho roku dokázala vrátit na předchozí úroveň produktu. V obrázku je modře vyznačen průměrný vývoj reálného produktu na hlavu během předchozích recesí. Červeně je vyznačen vývoj během poslední recese (Velká recese). 
 
  

Podobný pohled na oživení ale neukazuje velké rozdíly mezi tím, jak si vedou vyspělé a rozvíjející se ekonomiky. Pokud globální ekonomiku takto rozdělíme, je patrné, že současné oživení je u vyspělých zemí velmi slabé, zatímco u jejich rozvíjejících se protějšků dochází k velmi silnému oživení. Porovnání historického průměru a současného vývoje u první skupiny zemí vidíme v prvním z následujících grafů a u rozvíjejících se zemí ve druhém: 
 
 

Co je příčinou tohoto vývoje? Možné faktory byly z části vyjmenovány v úvodu, k nim musíme přidat rozdíly v monetární a fiskální politice. Během předchozích oživení byla sledována silně expanzivní fiskální politika s rostoucími vládními výdaji (v reálném vyjádření). Tentokrát je tomu ale jinak. Některé vyspělé ekonomiky na počátku recese implementovaly fiskální stimulaci, a to dokonce v mnohem větším měřítku než dříve. K ukončení stimulace ale došlo při prvních známkách oživení. Vládní výdaje během prvních dvou let globálního oživení klesly a podle očekávání by ve vyspělých ekonomikách měly klesat i nadále. Největší rozdíly v současné a dřívější fiskální politice pak najdeme ve Velké Británii a v eurozóně.

V rozvíjejících se ekonomikách je situace na poli fiskální politiky opačná. To znamená, že nyní sledují mnohem expanzivnější politiku než během předchozích oživení. Umožňuje jim to lepší fiskální situace, ve které se nacházejí. Monetární politika vyspělých ekonomik je vysoce uvolněná, sazby leží na historických minimech a rozvahy centrálních bank byly významně zvětšeny. Ve srovnání s minulými oživeními je ale znatelně uvolněnější i monetární politika rozvíjejících se zemí.

Opatrný přístup k fiskální politice vyspělých ekonomik je dán jejich vysokou zadlužeností a deficity. Do recese totiž vstoupily s mnohem vyšším podílem dluhu k HDP, než tomu bylo během předchozích recesí. K tomu se přidala počáteční stimulace, podpora finančního sektoru a pokles daňových příjmů. V eurozóně je tlak na fiskální konsolidaci ještě zvýšen tím, že některé země ztratily přístup na trh. Na druhou stranu platí, že vyspělé ekonomiky měly více prostoru pro monetární stimulaci, protože jejich inflace ležela mnohem níž než během předchozích recesí.

Podobné srovnání průběhu poslední recese a oživení s předchozími recesemi není samo o sobě hodnocením toho, zda měla být přijata rozdílná ekonomická politika. Ta současná může znamenat rozumnou reakci na danou situaci. To však neznamená, že by současný vývoj nevyvolával obavy. Monetární politika byla doposud efektivní, její celková účinnost ale byla zmenšena tím, že sazby nelze snižovat pod nulu. To může spolu s velkým objemem nevyužitých kapacit zvyšovat citlivost na fiskální utahování. V současné fázi oživení možná klademe na monetární politiku příliš vysoké nároky a spoléháme na ni mnohem více, než tomu bylo v minulosti.

Uvedené je výtahem z „Why is this global recovery different?“, autory jsou M Ayhan Kose, Prakash Loungani a Marco E. Terrones.

Zdroj: VOX