Harvardská ekonomka Carmen Reinhartová, která se spolu s kolegou Rogoffem nedávno octla pod palbou kritiky za chyby v důležité studii ke státnímu dluhu a jeho dopadu na hospodářský růst, nedávno poskytla zajímavý rozhovor týdeníku Der Spiegel. Dluhového břemene je podle ní třeba se zbavit tak jako tak, jelikož paralyzuje finanční systém a tok úvěrů v ekonomice.
Cesty k redukci dluhu jsou různé. Reinhartová zmiňuje hyperinflaci, bankrot a také termín, kterému sama pomohla na svět, a sice finanční represi. Ve zkratce jde o stlačení úrokových měr do záporných hodnot, což vede k přesunu bohatství od věřitelů k dlužníkům.
Finanční represe má dvě složky. První z nich spočívá v tom, že domácí úspory v dané zemi jsou směrovány k financování fiskálních deficitů. Druhá z nich pak v tom, že veřejný dluh je financován za velmi nízké sazby. Represivních pák má stát k dispozici několik. První z nich je regulace finančního sektoru. Příkladem je Solvency II, Basel III a další požadavky, které nutí banky a pojišťovny k investicím do vládních dluhopisů. Druhou jsou minimální půjčky ze strany soukromého sektoru, které vedou k tomu, že úspory proudí směrem k sektoru vládnímu. Další v řadě je averze k riziku, která motivuje investory k nákupu aktiv, která se považují za bezpečná. A k finanční represi přispívá i velmi expanzivní monetární politika, která vede k poklesu sazeb. Loni výši represe banka Natixis odhadla na 2,5 % HDP v USA, 1,3 % ve Velké Británii, 1 % v Německu, 0,4 % ve Francii a 0 % v Japonsku.
Tohle je jistě nemilé pro chudáky drobné střadatele. Daleko horší bolehlav ale represe servíruje penzijním fondům. Dejme slovo akademičce Reinhartové:
„Budoucí penzisté jsou nahraní, o tom není pochyb. Vlády mají velký vliv na to, jaký typ aktiv mohou penzijní fondy držet. Ve Francii například státní fondy musely přesunout prostředky z akcií do státních dluhopisů. Ne proto, že by jejich návratnost byla skvělá, ale proto, že se to vládě víc hodí. Penzijní fondy, domácí banky a pojišťovny jsou na tom nejhůř, protože vlády mohou jednoduše měnit pravidla hry.“
Nátlak se podepisuje i na chování korporátních penzijních fondů. Společnosti na Západě už dávno negarantují určitou výši penze, jak tomu bylo dřív, ale požadují po zaměstnancích pevný příspěvek, jehož úročení a výnos za 20 let visí ve hvězdách. Náklady finanční represe budou dlouhodobě zčásti nést pracující lidé, které důchod teprve čeká.
Nemilosrdnou důchodovou matematiku, zostřenou demografickou situací, nedokážou výrazně změnit ani reformy. Stát může po lidech chtít větší příspěvky, ale ne donekonečna. Příkladem jsou změny britského veřejného systému pojištění, díky nimž se podle sloupkaře Buttonwooda ušetřilo jen velmi málo. Současní daňoví poplatníci a důchodci získávají na úkor budoucích, kteří už se na penzi budou moci sotva spoléhat. Jelikož výhledový horizont průměrného politika nepřekračuje jeden volební cyklus, tlak na změny je minimální.
(Zdroje: Buttonwood´s Notebook, Der Spiegel)