V roce 1786 protestovali zaměstnanci textilní výroby v Leedsu proti strojům, které jim braly práci. V protestní petici se ptali, jak se mají poté, co ztratili práci, starat o své rodiny. Nešlo o bláznivé otázky. Mechanizace nakonec zvedla životní standard v celé Británii, není ale ani zdaleka jasné, zda na počátku průmyslové revoluce z pokroku těžili i běžní zaměstnanci továren. Žijeme dnes v podobné době? A pokud ano, co s tím uděláme?
Až donedávna převládal názor, že vliv technologií na pracující je pozitivní. Ne všichni těžili z jejich přínosů. Předpokládalo se však, že s klesající poptávkou po méně kvalifikovaných zaměstnancích roste poptávka po lidech s vyšší kvalifikací. Řešením tak bylo více vzdělání. Nyní se ale ukazuje, že tento pohled má vady na kráse. Nevysvětluje například to, proč se tak liší příjmy nejbohatšího 1 % populace od lidí s vyšším vzděláním. Dnes se navíc ukazuje, že i vzdělaní lidé čelí s vysokou pravděpodobností ztrátě pracovního místa, či snížení platu. Jsou na tom tedy podobně jako ti méně kvalifikovaní a snaha o dosažení vyššího vzdělání tak může problémy jak eliminovat, tak tvořit.
Podle mého názoru nastala změna kolem roku 2000. Po desetiletí bylo rozložení příjmů mezi práci a kapitál stabilní, pak ale začal podíl mezd klesat. Nejde přitom o vývoj, který by byl specifický pro USA. Je patrný po celém světě, může být tudíž vyvolán globálním technologickým pokrokem. McKinsey Global Institute jmenuje dvanáct technologií, které mohou mít v budoucnu obrovský dopad na ekonomiku. Stačí rychlý pohled na to, abychom viděli, že obětí těchto změn budou většinou zaměstnanci. A to ti, kteří hodně investovali do svého vzdělání. Příkladem je zlepšování softwaru, který by měl provádět činnosti, které byly dříve prací univerzitně vzdělaných lidí.
Měli by se lidé tedy prostě začít učit něco jiného? Vzdělání dnes již řešením rostoucí příjmové nerovnosti není (pochybuji, že kdy bylo). Pokud chceme vytvořit něco, co se alespoň podobá společnosti střední třídy, musíme vytvořit silnou sociální záchrannou síť. Ta by negarantovala pouze zdravotní péči, ale také minimální příjem. S tím, jak rostou příjmy spojené s kapitálem, by taková síť musela být financována zdaněním zisků či investičních příjmů. Už nyní slyším protesty v duchu „zla redistribuce“. Co bychom ale měli konkrétně dělat jiného, ptá se na stránkách NYTimes Paul Krugman. Na svém blogu se pak mimo jiné věnuje eurozóně a ECB:
Zoufalství ve mě vyvolává Mario Draghi. Je chytrý a flexibilní a je tak pravděpodobné, že bude v čele ECB dlouho. Možná až do konce, protože euro nemusí vydržet. To, co Draghi říká o inflaci, je omyl na několika úrovních, a to se projevuje i na politice ECB. Na poslední tiskové konferenci dostal Draghi následující otázku: „Jsem ze země s 27% nezaměstnaností, která vyvolává depresi. Fiskální politika je utažená, to samé platí o monetární politice, protože úvěry jsou pro menší firmy nedostupné. A vy tvrdíte Španělům, Portugalcům, Irům a dokonce i Italům, že ECB nemůže dělat nic s tím, že inflace leží pod 2 %?“
Draghi odpověděl, že nízká inflace není sama o sobě špatná, protože si díky ní lze koupit více věcí. ECB navíc zatím neočekává deflaci. Té by se obávala. Pak Draghi opět bránil politiku utahování, znovu s několika mizernými argumenty. Ale zůstaňme u inflace. Představa, že s nízkou inflací si lze koupit více věcí, je i pro studenta ekonomie známým klamem. Nízká inflace totiž znamená i nižší růst a tudíž i nižší příjmy. Ještě horší je to s deflací. Každý profesionální ekonom snad chápe, že nulová inflace není žádnou pevně danou hranicí. Nízká inflace může sama o sobě znamenat problém. Pokud ekonomika trpí nedostatkem poptávky, jako tomu je v Evropě, hraje významnou roli nulová hranice sazeb. Larry odhaduje, že kdyby Spojené státy vstupovaly do krize s 4% inflací namísto 2 %, nezaměstnanost by v posledních letech byla o 2 procentní body níže. Evropa má stejný problém, který je ještě horší kvůli nedostatku fiskální integrace.
Další problém spojený s nízkou inflací představuje rigidita mezd směrem dolů a do určité míry i rigidita cenová. Relativní ceny a mzdy se neustále mění a v utlumené ekonomice se negativní efekt málo flexibilních mezd projevuje i při nízké inflaci. Je to jasně patrné ve Spojených státech i v eurozóně. Tam se navíc předpokládá, že zadlužené země obnoví svou konkurenceschopnost vnitřní devalvací. Nechce se mi věřit, že si Draghi těchto problémů není vědom, možná se uvedeným způsobem vyjadřuje jen kvůli jestřábům v ECB. I tak je ale velmi znepokojivé, že staré mýty se omílají stále dokola.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)