Během Velké recese se 25 z 33 zemí OECD rozhodlo použít některou z verzí vládou podporovaného zkrácení pracovní doby. Tento nástroj se používá jako prevence proti propouštění. Využít ho mohou firmy, které během recese čelí propadu poptávky po jejich produktech. Efektivitu tohoto nástroje můžeme posuzovat na základě vývoje v Německu.
Naše závěry ukazují, že pokud je již institucionálně zaveden systém kratší pracovní doby, další opatření v této oblasti nemají z hlediska zachování pracovních míst žádný přínos. Příčinou je to, že firmy, které se rozhodují, zda zaměstnance propustit či ne, již využívají stávající mechanismy kratší pracovní doby a nová opatření na jejich rozhodování vliv nemají. Mohou je využít firmy jiné, které by ale zaměstnance nepropustily ani bez kratší pracovní doby.
Kratší pracovní doba fungující jako automatický stabilizátor má naopak velmi silný efekt. V Německu snižuje fluktuace nezaměstnanosti o 21 % a fluktuace produktu o 4 %. Náklady spojené s touto politikou se přitom odhadují na 0,03 % HDP, takže její přínosy jsou ve srovnání s nimi velmi vysoké. Simulace efektu Velké recese ukázala, že v Německu by došlo ke zvýšení nezaměstnanosti o 4,8 procentního bodu. Podle našeho odhadu systematicky aplikované využívání kratší pracovní doby zachránilo 466.000 pracovních míst. Šlo o významný přínos, který ale nevysvětluje celkový úspěch, jehož Německo během Velké recese dosáhlo. Při propadu HDP o 7 % totiž nedošlo k větším ztrátám na zaměstnanosti.
Naše analýza také ukazuje, že kratší pracovní doba je efektivnějším stabilizátorem v prostředí s vyššími náklady na propouštění. Tam, kde jsou tyto náklady vysoké, mají firmy velkou motivaci pro dotovanou úpravu pracovní doby a naopak. Tento závěr je v souladu s tím, že zkracování pracovní doby se využívá zejména v zemích, kde jsou náklady na propouštění vyšší. Dá se tedy očekávat, že v USA by byla efektivita tohoto nástroje velmi nízká. Celkově můžeme říci, že pokud chce některá země využívat zkracování pracovní doby s cílem zamezit ztrátě pracovních míst během recese, měla by tak učinit na základě předem jasně stanovených pravidel. V takovém případě budou firmy tuto informaci brát do úvahy při svých dlouhodobých rozhodnutích a stabilizační efekt tohoto nástroje se může ještě zvýšit.
Uvedené je výtahem z „Short-time work: Does it save jobs?“, autory jsou Almut Balleer, Britta Gehrke, Wolfgang Lechthale a Christian Merkl.
(Zdroj: VOX)