Skončil dekádu trvající boom komoditních cen. To má vážné dopady na globální růst HDP. Ekonomické vzorce se sice neopakují beze změn, ale konec stoupající fáze komoditního supercyklu, jíž svět procházel od počátku století, kalí vyhlídky rozvojových zemí na setrvalé svižné dotahování hladin příjmů vyspělých zemí.
Během roku, který skončil letos v červenci, se index komoditních cen časopisu The Economist v dolarových cenách propadl o 16,5 % (v eurech o 22,4 %), přičemž ceny kovů od dosažení maxima zkraje roku 2011 klesají už přes dva roky. Přestože ceny potravin projevily zprvu větší odolnost, v posledním roce se snížily strměji než ceny ostatních komodit. Vysoké (ač kolísavé) zůstávají jen ceny ropy, nepochybně vlivem spletitých politických událostí na Blízkém východě.
Z historického pohledu to není překvapení, jak dokládá náš výzkum zaměřený na komoditní supercykly. Od konce devatenáctého století komoditní ceny prošly třemi dlouhodobými cykly a stoupající fází čtvrtého, především vlivem změn globální poptávky. První dva cykly byly poměrně dlouhé (téměř čtyřicet let), ale třetí byl kratší (28 let).
Stoupající fáze všech čtyř supercyklů vyvolaly výrazné nárůsty poptávky, každý pramenící z jiného zdroje. Během současného cyklu se tímto podnětem stal svižný hospodářský růst Číny, ztělesněný zvyšujícím se podílem země na celosvětové spotřebě kovů.
Ačkoliv tyto cykly dosáhly podobných vrcholů, intenzita poklesů se lišila v závislosti na globálním hospodářském růstu. Propady po první světové válce a v 80. a 90. letech byly mohutné; naproti tomu pokles po korejské válce, kdy světová ekonomika zažívala konjunkturu, byl poměrně slabý. Po druhé světové válce se supercykly různých komoditních skupin úžeji synchronizovaly (včetně ropy, která měla dříve odlišný vzorec vývoje).
Tak jako růst komoditních cen v současném cyklu pramenil z čínského ekonomického boomu, i nynější oslabování cen je z velké části důsledkem klesajícího růstu HDP Číny, z dvouciferných ročních temp v letech 2003-2007 a 2010 na zhruba 7,5 % letos. Přestože se odhady budoucího čínského růstu různí, všechny v krátkodobém výhledu předpovídají slabší hospodářskou výkonnost – a dokonce i nižší tempa růstu v dlouhodobé perspektivě.
Fundamentální krátkodobou potíží je omezený prostor v politikách pro opakování masivní hospodářské stimulace zavedené po krachu Lehman Brothers roku 2008. Čínská protikrizová strategie opřená o investice po sobě zanechala dluh a dále možnosti tvůrců politik zužuje vytrvalé zhoršování poptávkové struktury, která se v současnosti vyznačuje mimořádně vysokým podílem investic (téměř polovina HDP) a nízkým podílem soukromé spotřeby (kolem 35 %).
Panuje konsenzus, že tato abnormální skladba poptávky se v dlouhodobém výhledu musí změnit, až se Čína přikloní ke spotřebou poháněnému růstovému modelu. Aby však této změny dosáhla, čínští lídři musí zavést hluboké a komplexní strukturální reformy, které zvrátí politický přístup, jenž stále povzbuzuje investice a vývoz a zároveň explicitně i implicitně daňově zatěžuje spotřebu.
Růstové vyhlídky poněkud zamlžuje nejistota obklopující nadcházející ekonomickou transformaci Číny. Někteří prognostici předpovídají měkké přistání, ale liší se u tempa růstu. Oficiální odhady kladou roční růst HDP v letech 2018-2022 na 6,5 %, zatímco například Michael Pettis z Pekingské univerzity má za to, že vytrvalému svižnému růstu spotřeby a cílenému zvýšení podílu spotřeby na HDP odpovídá 3-4% růst.
Možné jsou sice i scénáře tvrdého přistání, provázené potenciální dluhovou krizí, ale orgány státu mají dostatek politických pák k jejich řešení. Každopádně rizika negativního vývoje jsou značná a prostor pro příznivější vývoj prakticky neexistuje.
Hlavní motor globálního hospodářství po krizi tedy zpomaluje, což má vážné důsledky pro jeden z nejpozitivnějších ekonomických trendů minulé dekády: sbližování výší příjmů na hlavu ve vyspělých a rozvojových zemích. Tak jako hospodářský rozkvět Číny prospěl ekonomikám závislým na komoditách, především v rozvojovém světě, její zpomalení se zase odráží v klesajících tempech růstu těchto ekonomik. (K nejsilněji postiženým sice patří jihoamerické státy, ale imunní nejsou ani vyspělé země jako Austrálie.)
Bude-li klesající fáze současného komoditního supercyklu v důsledku slabé globální poptávky tak prudká jako v období po roce 1918 a v závěru dvacátého století, svět by se měl připravit na hlemýždí hospodářský růst a citelné zpomalení celosvětové příjmové konvergence anebo možná na její úplný konec.
José Antonio Ocampo, bývalý náměstek generálního tajemníka OSN a ministr financí Kolumbie, je profesorem Fakulty mezinárodních věcí a veřejné správy Columbijské univerzity. Společně s Luisem Bertolou je autorem knihy The Economic Development of Latin America since Independence (Hospodářský rozvoj Latinské Ameriky od nezávislosti). Bilge Ertenová je postdoktorálním členem Výboru pro globální myšlení při Columbijské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013.