Aktualizováno Němce irituje kritika jejich exportní výkonnosti, podle jejich názoru pouze znevažuje jejich ekonomický úspěch. Možná by se ale na celou věc měli podívat z jiného úhlu: Jaký pocit mají z toho, že na svých úsporách ztratili stovky miliard eur? Podle kritiků ztěžuje německá závislost na exportech situaci zemí, které se snaží dostat z recese. Němci obvykle tvrdí, že řešením je, aby tyto země dosáhly stejného exportního úspěchu jako oni sami. Několik politiků a ekonomů se ale snaží upozornit na to, že pro samotné Němce tato situace vytváří velké náklady. Důvodem je to, že zrcadlovým obrazem obrovského přebytku běžného účtu, který tvoří obchodní přebytky a příjmy ze zahraničí, je gigantický deficit kapitálového účtu. To znamená, že němečtí střadatelé se snaží najít jinde ve světě odpovídající zhodnocení svých peněz.
Německé úspory tečou do zahraničí několika cestami. Společnosti provádějí přímé zahraniční investice, většina těchto úspor ale prochází finančním systémem, tedy bankami, pojišťovnami a investičními fondy. Eurokomisař pro ekonomické záležitosti Olli Rehn k tomu uvádí: „Vysoké exportní přebytky znamenají hodně úspor investovaných v zahraničí. Ne všechny německé úspory ale byly investovány rozumně. Namísto toho šly například do toxických cenných papírů v USA.“ Jiní používají méně diplomatický jazyk. Sony Kapoor z think tanku Re-Define přímo říká, že „němečtí střadatelé dávají své peníze do finančního systému, který je spekulacemi prodělá“.
Zdá se to jako přehnaná kritika, ale některé studie skutečně ukazují, že od roku 2006 dosáhly ztráty na německých úsporách až několik stovek miliard eur. Erik Klär, Fabian Lindner a Kenan Sehovic v časopise Wirtschaftsdienst uvádějí, že kumulované přebytky běžného účtu dosáhly mezi lety 2000–2012 1,28 bilionu eur, čistá zahraniční aktiva ale na konci minulého roku dosáhla jen 1 bilionu eur. Němečtí střadatelé přitom podle odhadů těchto ekonomů vydělali 250 miliard eur do roku 2007, takže následující ztráty se pohybují kolem 575 miliard eur.
Odhady ztrát se mohou různit, ale každopádně jde o velké peníze ztracené mnoha různými způsoby. Střadatelé si toho vždy nemuseli všimnout, protože ztráty pokryli jako daňoví poplatníci. I tak ale jde o ztráty. Recyklování přebytků běžného účtu prostřednictvím finančního systému ale není jediným možným způsobem. Čína k tomu používá veřejný sektor a devizové rezervy. I ty ale sebou nesou riziko, které se projeví v případě oslabení dolaru, či poklesu ceny amerických dluhopisů.
Němečtí ekonomové Daniel Gros a Thomas Mayer tvrdí, že Německo by mělo vytvořit státní investiční fond, který by přebytky recykloval. Takový fond by podle nich byl v lepší pozici ohledně dlouhodobých investic než soukromé instituce. Norský státní fond, který byl založen v roce 1998, dosahuje návratnosti očištěné o inflaci a provozní náklady ve výši 3,17 %. To není nijak vysoko, tato návratnost je ale stále mnohem větší než to, čeho během stejného období dosáhly německé banky. Německým střadatelům by ale možná nejvíce prospělo, kdyby nechali své úspory doma. Mohly by třeba financovat někdy značně dosluhující infrastrukturu a nakonec by se mohlo ukázat, že jde o ziskové investice.
(Zdroj: WSJ)