Částečně žiji v Dorsetu, tedy daleko na západě Anglie. Nikdo tam svůj dům nevlastní, všichni si jej pronajímají. Je to vesnice s asi 30 chalupami a farmami a krásným okolím. Sousedé pracují většinou v zemědělství, je tu truhlář, automechanik, několik rodin pracuje v nedalekém městě. My tam žijeme už několik desetiletí a cítíme se tam dobře. Možná je to i tím, že nikdo z nás svůj dům nevlastní, a to je na západě posedlém cenami domů velmi osvěžující výjimka. I v Londýně žiji v pronajatém bytě. Když jsem se sem přestěhoval, podepsal jsem dlouhodobý pronájem, který mi umožňoval udělat určité změny, které jsem požadoval.
Lidé se mě často ptají, proč nevlastním svůj dům. Žijeme ve světě, kde se zdá, že v oživení ekonomiky můžeme doufat jen na základě dalšího boomu na trhu s nemovitostmi. Ten by měl mimo jiné za následek udušení života na mnoha místech a zároveň udušení výhledu mladých lidí. Můj problém spočívá hlavně v tom, že jsem nikdy nedovedl uspořit hodně hotovosti, namísto toho rád kupuji obrazy nebo třeba starožitnosti. Navíc se takto cítím naprosto spokojen. Ve skutečnosti si dokonce myslím, že jsem jedním z mála z těch, kteří se v mém věku vážně zaobírají spořením na důchod. Pouze nespořím v hotovosti a neberu si velkou hypotéku.
Hodně z mých přátel má dnes velké dluhy, které si vzali proto, aby si postavili domy v podivných lokalitách. Ty jsou na míle vzdáleny všemu, co je pro žití atraktivní. Všichni doufají, že špatné sousedství, služby a doprava jsou jen přechodným jevem. Doufají, že jejich dům má cenu 1,6 milionu liber jen proto, že se někde v sousedství za tuto cenu prodal nějaký jiný dům. Kupují si tak drahé vybavení a z jejich domů čiší následující vzkaz: „My jsme tu první a doufáme, že jednou se to tady všechno zlepší.“ Když ale někdy tyto čtvrti navštívím, je to tam stejné jako před deseti či dvaceti lety.
Pronájem může přinášet svobodu i peníze současně. Nejsem otrokem dluhu a žiju si na dvou krásných místech, které bych si koupit nikdy nemohl. Každé je přesně takové, jaké jsem si přál. Do práce to mám pět minut chůzí, ne hodinu vlakem. Často se mě ptají, co bude, až zestárnu. Až budu hodně starý, určitě chci žít v pronájmu, kde se nebudu muset starat o údržbu domu. Chtěl bych velmi malý byt v centru, abych mohl svá vnoučata brát na zajímavá místa. Když se něco rozbije, moje starost to nebude. Rád se ale starám i o pronajaté domy a přátelé mi říkají, že jsem blázen, když do nich cpu vlastní peníze. Já se dívám na jejich nesmyslně předražené kuchyně a další vybavení, které jsou financovány dluhem, a nebude trvat dlouho, než budou prodány někomu jinému. A říkám si, kdo je blázen a kdo si žije spokojeným životem?
Autorem je architekt Ben Pentreath.
(Zdroj: FT)