Mario Draghi ukázal na poslední tiskové konferenci velký um. Když by tázán, proč ECB nedělá v prostředí nízké inflace a možných deflačních tlaků více, odpověděl, že ECB dělá dost a v eurozóně žádná deflace není. Podle něho jde pouze o delší období nízké inflace. Technicky má pravdu, protože inflace je sice nízká, ale zůstává pozitivní a očekávání nenaznačují, že by hrozila přímá deflace. Není ovšem jasné, kolik měsíců by musela být inflace takto nízko, aby ECB zasáhla. A proč ECB ignoruje druhý pilíř její strategie, kterým je peněžní nabídka? Čísla totiž ukazují, že její růst leží jednoznačně pod cílem ECB. Nejsem sice zastáncem podobného přístupu, ale je fascinující vidět, jak ECB ukazuje nízký růst peněžního agregátu M3 a pak tato čísla ignoruje.
Draghiho současné reakce mi připomínají dobu, kdy se svou pasivitu snažila obhájit Bank of Japan. Ta ještě v roce 2010, po dvaceti letech boje s deflací a uprostřed globální krize, tvrdila, že rizika týkající se pohybu cen jsou vyrovnaná a dokonce existuje možnost přehřátí ekonomiky. A i kdyby tato rizika vyrovnaná byla, není možné alespoň jednou chybovat na druhé straně? Zdá se, že ECB se co nejvíce snaží o to, aby eurozóna zůstala blízko deflace (a ne inflace kolem 2 %), uzavírá na svém blogu profesor ekonomie na INSEAD Antonio Fatás. Intenzivně diskutovanému problému deflační hrozby v eurozóně se na svém blogu věnuje i britský ekonom a investor Gavyn Davies. Ten mimo jiné píše následující:
ECB je pesimistická ohledně růstu potenciálního produktu po roce 2008. Podle jejího názoru by současná produkční mezera v eurozóně byla poměrně malá a inflace by se v delším období vrátila na cíl blízko 2 %. Data ale tento pohled stále více rozporují, klesá celková i jádrová inflace. Pokud bude uvedený trend pokračovat, ECB bude čelit vážnému problému. Juan Antolin-Diaz, který dříve v ECB pracoval, nyní zveřejnil analýzu, která se deflační hrozbě věnuje. Ekonom tvrdí, že eurozóna může spadnout do „deflační rovnováhy“, což Mario Draghi naprosto odmítá. Podle něho je proces nastolení rovnováhy v evropské ekonomice neporušený a stačí jen mírná pomoc ECB a ekonomika se dostane do své přirozené rovnováhy. Podobné úvahy ale neodpovídají tomu, co probíhalo v Japonsku. Ani nevysvětlují, proč se vlastně eurozóna posunuje směrem k nebezpečné oblasti.
Stejný model, jako použil Antolin-Diaz, byl v roce 2010 aplikován na americkou ekonomiku. Závěr zněl, že vhodnou reakcí na tehdejší rizika je rozšířit kvantitativní uvolňování nákupem amerických vládních dluhopisů. Fed tak nakonec učinil. Antolin-Diaz se drží blíže tradici ECB a tvrdí, že vhodná by byla změna její komunikační strategie, včetně nastavení a zveřejnění plánovaného vývoje sazeb a stanovení cíle pro cenovou úroveň a ne pro míru inflace.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse, blog Gavyna Daviese)