Staré přísloví říká, že ne vše je zlato, co se třpytí. Fascinující příběh tureckého ekonomického zázraku poslední dekády je zářným příkladem. S drobnými přestávkami 12 let trvající ekonomický boom vystřídal koncem minulého roku propad liry a problémy finančního sektoru. Ty přinutily investory hromadně opouštět pozice sázející na dobrou výkonnost tureckého hospodářství. Nahlas se začalo mluvit o možnosti, že Turecko sklouzlo do problému, který získal přízvisko „emerging markets bubble“.
Na počátku rodící se bubliny byla čínská investiční aktivita v roce 2009. Ta zvýšila exportní příležitosti pro menší ekonomiky a jejich bohatství rostlo. Investoři z celého světa hledali v prostředí nízkých sazeb vhodné oblasti pro své investice a do rozvojových trhů začal proudit dodatečný kapitál. A právě kombinace přitékajících peněžních prostředků spolu s expanzivní monetární politikou nastartovala finální fázi ekonomického boomu Turecka. Dopomohly mu k tomu dva kanály.
První kanál lze označit jako firemní. Dostatek likvidity na trhu motivoval společnosti k investicím, které financovaly skrze rozsáhlé zadlužování. Objem úvěrů soukromému sektoru se tak od roku 2008 zvýšil o 400 %. Vzhledem k nižší úrovni poměru ukazatele úvěry/HDP (okolo 55%) by situace nemusela vzbuzovat paniku. Avšak problém s narůstajícími půjčkami je pro korporace daleko vážnější, neboť 90 % jejich úvěrů je denominovaných v cizí měně. Oslabení liry tedy relativně zvyšuje zadlužení společností a jejich náchylnost k insolvenci. A vyšší množství peněz v oběhu je přesně tím prostředníkem, který oslabení způsobuje.
Druhý kanál vede přes spotřebu domácností. Uvolněná měnová politika totiž nejenže zvýšila investiční činnost firem skrze levnější úvěry, ale také vytvořila umělou spotřebu. Lidé využili příhodnějších podmínek a navýšili své spotřební půjčky. Dluh domácností jako procento disponibilního příjmu tak ze 4,7 % v roce 2002 vzrostl na 50,4 % v roce 2012! Makroekonomická identita říká, že disponibilní příjem je součtem spotřeby a úspor. Pokud tedy roste spotřeba, klesají úspory. Tento trend je v Turecku jasně patrný. Zatímco u rozvojových zemí průměrná míra úspor dosahuje 33,5 %, u středomořské země je to pouhých 12,6 %. Nízké úspory společně s rozsáhlým zadlužováním enormně navýšily spotřební aktivitu obyvatelstva, a tedy poptávku po zboží a službách firem.
Oba kanály následně vedly k ohromujícímu tempu růstu HDP. Zvýšilo se tak bohatství ekonomických subjektů, které proudilo do aktiv. Jejich cena následně rostla bez odůvodnitelných fundamentů do závratných výšek. Akciových trh od roku 2003 do roku 2013 zhodnotil o zhruba 900 %!, ceny domů jen za druhou polovinu stejného období stouply o více než 50 %. Země si díky zvýšenému bohatství mohla dovolit vysoké množství importovaných statků a její obchodní bilance tak dlouhodobě vykazuje deficitní hodnoty.
Koncem minulého roku odstartovala korekce. Poté co Fed oznámil omezení kvantitativního uvolňování, začalo prudké oslabování turecké liry (do nynějších dní o 15 %). Oba kanály, které podpořily hospodářský růst tak začínají trpět. Firmám roste relativní dluh a poptávka po jejich produktech začíná klesat, jak se v důsledku oslabující měny a vysoké inflace (meziročně zhruba 8 %) snižuje kupní síla spotřebitelů. Akciový trh tak s výhledem klesajících zisků od října minulého roku ztratil 25 %. Centrální banka na depreciaci liry zareagovala zvýšením úrokových sazeb ve snaze zabránit dalšímu jejímu znehodnocení. Odvrátila tak prvotní nápor, ale možná tak také spustila proces prudké trendové obrátky. Vysoké sazby otupí jak dluhem financované investice, tak úvěrem krytou spotřebu. Kanály, které táhly hospodářství vzhůru, pak mohou snadno zamrznout. Ceny aktiv se sníží a s nimi i hodnota bohatství v ekonomice. Deficitní obchodní bilance, pak prohloubí pokles HDP.
Ten je totiž dle měření za pomoci výdajové metody tvořen spotřebou, investicemi, bilancí zahraničního obchodu a vládními výdaji. Právě ty jsou největší šancí, jak se vyvarovat hlubokému propadu. Veřejný dluh jako procento HDP dosahuje pouhých 36 % a zůstává tak dostatečný prostor pro fiskální expanzi. Tento scénář však paradoxně motivuje k opačnému přístupu k měně i inflaci. Dlužník (v tomto případě stát) totiž při vyšší inflaci splácí stejnou absolutní částku, avšak její relativní hodnota je nižší. Pokud by navíc dluh financoval stát dluhopisy denominovanými v turecké liře, jeho hodnota s oslabením domácí měny opět relativně klesá.
Turecká ekonomika tak stojí na rozcestí. Na jedné straně je ekonomická propast vytvořená neúměrným zadlužováním minulých let. Na straně druhé snaha zachránit zemi před drastickou korekcí skrze kombinaci fiskální a monetární politiky. Současný přístup restriktivní politiky centrální banky stojící proti fiskální expanze politického establishmentu je poněkud protichůdný. Otázka proto zní – Jakým směrem se vydat?
(Zdroje: Forbes, Bloomberg, tradingeconomics, worldbank)