Keynesovy „animal spirits“ jsou do češtiny překládány všelijak. Já nejraději používám výraz „zvířecí pudy“, protože ten podle mne nejvíce vystihuje podstatu. Ekonom s těmito pudy operoval ve vztahu k investicím. Ve své době novátorsky ukázal, že ze zamýšlených úspor se ani zdaleka nemusí stát úspory skutečné a ekonomika tak může lehce sklouznout do stavu, kdy jsou její zdroje nevyužité. Což je bolestivé zejména co se týče nezaměstnanosti. Keynes pak logicky odvodil, že pokud nejsou úspory kvůli zvířecím pudům „rozpohybovány“ investicemi (soukromým sektorem), musí to udělat někdo jiný. Tedy vláda. Keynes přitom nebyl žádným socialistou, naopak. Nebyl ale ani otrokem vysněných ideálů dokonale fungujících ekonomik. Jeho myšlenky pak nejde rozbourat naivními argumenty ignorujícími roli peněz v ekonomice, nevyužité zdroje v ekonomice, apod. (viz níže). Na jednu rozhodující věc ale Keynes přece jen „zapomněl“, či ji spíše nemohl ve své době plně „ocenit“. Paradoxem je to, že se týká právě oněch klíčových zvířecích pudů.
Keynes tvrdil, že investiční rozhodování firem a jednotlivců je rozhodujícím způsobem ovlivněno oněmi pudy – tedy vlnami optimismu, pesimismu, blbé nálady, apod. V dokonalé ekonomice se nemůže stát, že by poptávka neodpovídala nabídce: Lidé své příjmy buď obratem utratí, nebo z nich vytvoří úspory. To znamená, že je nabídnou těm, kteří o úspory mají zájem – tedy zejména těm, kteří chtějí investovat. Konečný objem investic a úspor je pak „vyjednán“ pohybem sazeb (požadovaných návratností). Pokud ovšem investory zmítají zvířecí pudy, na sazby moc nehledí. Ze zamýšlených úspor se tak lehce stanou peníze pod polštářem – úspory nabídnuté, ale nevyužité, neutracené, na příjmy někoho jiného neproměněné. Následuje útlum, který živí negativní sentiment (pud stáhnout se, čekat, nic nedělat) a celý proces se prohlubuje. Obdobně k tomu můžeme vytvořit optimistický scénář.
Celá věc má řadu dalších aspektů – endogenní peněžní nabídku, nepružné ceny a mzdy a podobně, ale princip je jasný: Pokud z mých příjmů ve výši 100 utratím 50 a 50 chci uspořit, někdo si je ode mne musí půjčit a utratit je za mě. Pokud se tak nestane, zbylých 50 mi zůstane neplánovaně v kapse a nestane se příjmem mého souseda. Sayův zákon v peněžní ekonomice skutečně neplatí (viz „Máte na víc“). Keynesova deskripce je ve svém jádru bezchybná (a nijak složitá). Zejména o zvířecích pudech si pak nemusíme jako aktivní, či pasivní pozorovatelů trhů dlouze vyprávět. A mimochodem musíme uznat, že z hlediska analytického si už léta vede velmi dobře i současný keynesiánec Numero Uno Paul Krugman. Keynesova (a tedy i Krugmanova a spol.) doporučení toho, co s problémem dělat, ale dokonalé není. To je koneckonců evidentní z toho, že ani po dlouhých desetiletích nejsme fiskální politiku schopni efektivně využívat. Kde je čertík v detailu?
Keynese, respektive jeho politická doporučení, lze zpochybnit vlastně pouze jím samým. Fiskální stimulace a vlastně velká část vládních ekonomických politik a někdy i „vládnutí“ obecně jsou dnes velmi zdiskreditované oblasti a často právem. Příčinu můžeme pojmenovat celkem jasně: Jsou to opět zvířecí pudy, nyní ale u těch, co vládnou a dělají fiskální politiku. Tyto zvířecí pudy fungují jednak na té samé rovině jako u investic (hurá utahování, hurá stimulace), ale i na rovině pokleslé – neprofesionální, neetické, kriminální. Keynes pravděpodobně nepočítal s tím, že výdajový náhradník investic – vládní výdaje, budou předmětem působení stejného, či ještě horšího mrzačícího faktoru.
Skepse je namístě, cynismus a poraženectví ne. Logickým krokem pro eliminaci zvířecích pudů na straně fiskální politiky by bylo vytvoření fiskálních institucí. Tedy fiskální obdoby centrálních bank (které si ale nyní samy intenzivně hledají vzorec efektivního fungování). To není žádný nový nápad, míra bolesti ale evidentně ještě není dost silná na to, aby byl uskutečněn. Je sice jasné, že fiskální politika je z mnohem větší části společenskou volbou, ale na principu by to nic měnit nemělo. Nebuďme zajatci zvířecích pudů tam, kde nemusíme. Buďme schopni šetřit v časech dobrých a mít zdroje na podporu ekonomiky v těch zlých (a ne jedno bez druhého). Zní to triviálně, ale úkol je to zatím evidentně nadlidský – stačí se podívat na globální vývoj veřejného zadlužení.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.