Evropská centrální banka není schopna dosáhnout svého vlastního cíle týkajícího se cenové stability. Problém spočívá v tom, že Rada guvernérů zřejmě nemůže dosáhnout konsenzu ohledně efektivních kroků, a to hlavně z důvodu jejího rozdělení podle národní příslušnosti. Takový stav může být velmi nebezpečný. Cíl ECB není tak jasný jako u jiných centrálních bank - v delším období by měla zajistit inflaci, která bude „pod, ale blízko 2 %“. V únoru letošního roku ale celková inflace dosahovala pouze 0,8 %, což je od 2 % velmi vzdáleno. Takto nízká inflace je odrazem slabé poptávky. Ta stagnuje i v zemích jako Německo, což ztěžuje situaci na periferii i v celé eurozóně.
Existuje také riziko, že eurozóna spadne do deflace. Draghi ji popsal jako situaci, kdy ceny klesají v řadě zemí a u širokého spektra zboží. Podle této definice deflace neexistuje, protože negativní inflace nyní panuje jen ve třech zemích a ceny klesají pouze u pětiny položek spotřebního koše. Inflační očekávání dnes sice naznačují, že v delším období ceny porostou o 2 % ročně. Podobně ale tato očekávání hovořila před vlnou deflace v Japonsku. Eurozónu tak od deflace dělí jen jeden negativní šok.
Tato situace velmi nízké inflace je velmi nákladná. Pokud je inflace v zemích jádra pozitivní, na periferii musí být blízko nuly či negativní. Angel Ubide z Peterson Institute for International Economics odhaduje, že v přebytkových zemích dnes inflace dosahuje 1,5 %, v deficitních zemích 0,6 %. Klesající ceny sice zlepší konkurenceschopnost, zároveň ale zvyšují reálnou dluhovou zátěž soukromého i veřejného sektoru. To může vyvolat další vlnu finanční krize.
Nejenže ECB umožnila pád do dlouhého útlumu, není ani schopna dosáhnout svého inflačního cíle a nechává stagnovat peněžní a úvěrovou nabídku. Bundesbanka tyto proměnné sledovala, protože v delším období tlačily nahoru aktivitu, mzdy a ceny. ECB je ale ignoruje a neplní svůj mandát. Co by dnes mohla udělat? Musí zvednout poptávku i inflaci, a to zejména v zemích s přebytky. Měla by tak ohlásit symetrický inflační cíl ve výši 2 % a tím dát najevo, že nízká inflace představuje stejně vážný problém jako rychle rostoucí ceny. Měla by také začít s kvantitativním uvolňováním a nakupovat dluhopisy vlád zemí eurozóny v proporci k jejich podílu v ECB. A měla by také učinit kroky k podpoře úvěrové nabídky menším společnostem.
Není pravděpodobné, že v přebytkových zemích by tyto kroky výrazným způsobem zvedly poptávku. Přínosy by byly patrné zejména na periferii. To by obratem posílilo dojem, že nezodpovědným zemím se opět dostává nemístné podpory. V ECB by zřejmě došlo k hlubokému rozkolu, a to by mohlo podkopat její politickou legitimitu. Panuje tak riziko, že ECB bude předstírat, že nízká inflace není problém, protože ve skutečnosti neví, co s ní udělat. Někteří z jejích guvernérů se přitom domnívají, že úkolem ECB není stabilizovat eurozónu, ale německou ekonomiku. Pak už se ovšem nebavíme o měnové unii.
Autorem je Martin Wolf.
(Zdroj: FT)