Fed minulý týden ve středu sdělil, že již nebude brát ohled na to, zda se nezaměstnanost dostane pod hranici 6,5 %. Namísto toho se vrátil k tradičnímu pojetí monetární politiky a bude se snažit odhadnout volné kapacity v ekonomice za pomoci širšího spektra dat. Podle našeho názoru jde o dobře míněný krok, který je ale v praxi složité uplatnit. Je tak pravděpodobné, že Fed bude jednat podobně jako po předchozích krizích a výsledkem bude příliš pomalé zvedání sazeb. Můžeme proto zřejmě čekat vyšší inflaci, a to zejména na trzích s aktivy.
Míra nezaměstnanosti se nyní v případě Bank of England i Fedu blíží hranicím, které byly dříve stanoveny jako klíčové pro změnu politiky. Ani jedna z těchto centrálních bank ale ještě není připravena zvedat sazby a proto změnily svůj přístup a budou se zaměřovat na míru využití kapacit. Klíčovou otázkou tak zůstává, kolik volných kapacit v ekonomice skutečně je. Při hledání odpovědi musíme odhadnout tempo růstu poptávky a kapacit. Čím vyšší je růst kapacit, tím pomaleji se při daném tempu oživení poptávky uzavírá produkční mezera. Implementace uvedeného postupu je ale složitá a přístup centrálních bank se v tomto bodě stává nejasný.
FOMC konkrétně uvedl, že ke svému cíli ve formě maximální zaměstnanosti a inflace ve výši 2 % bude postupovat na základě „širokého spektra informací“. Mezi ně by měly patřit indikátory z trhu práce, inflační očekávání a vývoj na finančních trzích. Janet Yellen také uvedla, že Fed nepřijme inflaci, která by se pohybovala výrazně nad cílem. Fed má sice dobrou snahu, je ale přesně v situaci, kdy v minulosti vznikaly problémy. Ty se týkaly právě odhadu míry volných kapacit a produkční mezery. Jejich použití zní teoreticky dobře, jejich praktický odhad je ale problematický. V principu spočívá v určení trendu růstu HDP a určení cyklického komponentu tohoto růstu. Trend je pak vnímán jako ukazatel potenciálu a cyklus jako ukazatel produkční mezery. Tento postup má ale řadu slabých míst, včetně toho, že odhadovaný trend se mění s tím, jak přicházejí nová data z ekonomiky.
Například v letech 1974 a 1983 se na počátku roku zdálo, že produkční mezera dosahuje asi 1 % potenciálního produktu. Zpětný pohled však ukazuje, že v roce 1974 se ekonomika naopak mírně přehřívala, zatímco v roce 1983 dosahovala produkční mezera dokonce asi 4 %. Jinak řečeno, v roce 1974 byla namístě utaženější monetární politika, zatímco v roce 1983 měla být politika mnohem expanzivnější. Významnou roli pak hraje to, že po recesích obvykle dochází k částečnému poškození potenciálu. To je důvod, proč měl Fed po každé recesi tendenci produkční kapacitu nadhodnotit.
Na počátku roku 1975 odhadoval, že produkční mezera dosahuje 15 % potenciálu. Fed reagoval prudkým uvolněním politiky, ale pak se ukázalo, že produkční mezera dosahuje pouze 4 %. Výsledkem byla dvojciferná inflace. Podobným příkladem je prasknutí technologické bubliny. Fed tehdy asi neudělal významnou chybu při odhadu produkční mezery, velmi ovšem přeceňoval riziko deflace. Došlo k prudkému snížení sazeb, což se sice neprojevilo růstem spotřebitelských cen, ale nastal růst cen aktiv. Korekce tohoto vývoje se nakonec ukázala bolestivější než korekce inflace na počátku 80. let.
Fed se nyní pravděpodobně snaží o to, aby nevyvolal strach z příliš unáhleného zvednutí sazeb. Pravděpodobně ale dojde k tomu, že sazby zvedne příliš pomalu. Inflační očekávání jsou stále pevně ukotvena a ceny zboží a služeb tak zřejmě výrazněji neporostou. Důsledky budou naopak jasně patrné na cenách aktiv. Dlouhodobě pak panuje nebezpečí růstu inflačních očekávání a nakonec i cen spotřebního zboží.
(Zdroj: Commerzbank)