Dokážete si představit zvolení francouzského občana prezidentem Spojených států? Nebo japonského premiéra Velké Británie? Nebo německého kancléře z Mexika? Pravděpodobně ne. I kdyby tomu nebránily právní překážky, lze si jen těžko představit, že by voliči v demokratické zemi zvolili do čela své vlády cizince.
V posledních několika letech se však státy stále častěji obracejí na cizince a lidi s bohatými zkušenostmi ze zahraničí a nabízejí jim funkci, která bývá všeobecně pokládána za druhou nejvýznamnější pozici v zemi: funkci šéfa centrální banky. Co k tomuto posunu vedlo a měli bychom ho vítat, nebo od něj odrazovat?
Například Stanley Fischer, jehož americký prezident Barack Obama jmenoval v lednu nástupcem Janet Yellenové ve funkci místopředsedy Federálního rezervního systému, je americký přistěhovalec z jižní Afriky, který od roku 2005 až do loňska působil jako guvernér izraelské centrální banky. A Kanaďan Mark Carney, jenž byl guvernérem centrální banky ve své domovské zemi, se stal v červenci 2013 prvním zahraničním šéfem Bank of England v její téměř 320leté historii.
Všeobecně uznávaný guvernér irské centrální banky Patrick Honohan zase strávil téměř deset let ve Světové bance ve Washingtonu. Jeden z Honohanových zástupců je přitom Švéd se zkušenostmi z Hongkongské měnové správy a další je Francouz.
To představuje významnou odchylku od tradice obsazování nejvyšších funkcí v centrálních bankách lidmi, kteří tam strávili většinu kariéry – od tradice, jež postupem času umožnila, aby centrální banky podlehly „skupinovému myšlení“. Kvůli zakořeněnosti určité konkrétní ideologie nebo způsobu uvažování si tvůrci měnové politiky stále častěji nechávali ujít – z vlastního rozhodnutí či kvůli vlastní netečnosti – příležitosti ke změně, k posílení a ke zlepšení chodu těchto klíčových institucí.
Jak ukázala klíčová role centrálních bank při zotavení z globální hospodářské krize po roce 2008, měnová politika musí být pružná a nápaditá. A právě zde může pomoci jiný pohled, který cizinci přinášejí.
Zkušenost Fedu – utvářeného historicky decentralizovanou mocenskou strukturou – jasně ukazuje přínosy procesu formulování politiky na základě rozmanitých názorů. Když byl Fed před stoletím založen, měnová autorita byla rozprostřena mezi 12 regionálních rezervních bank, z nichž každá se těšila značné autonomii. Již sama skutečnost, že se šéfům těchto regionálních bank Fedu říkalo „guvernéři“ – přičemž stejné označení používají také šéfové dávno založených evropských centrálních bank –, svědčila o jejich autoritě.
Po velké hospodářské krizi z 30. let však začalo být zřejmé, že taková decentralizace zabránila Fedu zformulovat a prosadit důslednou měnovou politiku. Šéfové regionálních bank proto byli „degradováni“ z guvernérů na „prezidenty“ – v amerických dějinách to bylo poprvé a naposledy, kdy přechod z guvernéra na prezidenta znamenal kariérní pokles – a moc byla centralizována do Rady guvernérů se sídlem ve Washingtonu.
Jedno důležité dědictví předchozího systému nicméně přetrvalo: každá z regionálních bank si udržuje vlastní výzkumné oddělení a vnáší do debaty o měnové politice odlišný přístup. Jinými slovy struktura Fedu dál podporuje silnou a rozmanitou směsici názorů – což řada jiných centrálních bank silně postrádá.
Vezměme si kanadskou centrální banku. Před několika lety mi zaměstnanec jedné z regionálních bank Fedu – který byl zároveň mým spolužákem z doktorandského studia – popsal rozdíl mezi reakcemi na jeho výzkumné prezentace ve Spojených státech a v Kanadě. Zatímco ekonomové pracující ve Federálním rezervním systému vnášeli do debaty o měnové politice odlišné perspektivy, jejich kanadští kolegové jako by zastávali „jednotný názor kanadské centrální banky“.
Dvě nezávislá hodnocení Bank of England zveřejněná po globální finanční krizi odhalila podobnou absenci intelektuální rozmanitosti a rozsáhlé debaty uvnitř této instituce. Jedno hodnocení konstatovalo, že zaměstnanci Bank of England mají sklon „filtrovat“ své rady tak, aby byly stravitelnější pro nadřízené. Druhé hodnocení dospělo k závěru, že krize odhalila, jak mylný byl konsensuální názor, a doporučilo nový přístup, jenž bude zohledňovat odlišná stanoviska. Tato touha po změně možná přispěla ke Carneyho jmenování novým guvernérem i k jeho nedávnému rozhodnutí vnést do vedení banky více odbornosti zvenčí.
Vystříhat se skupinového myšlení je nezbytné pro rozvoj nápaditých a efektivních politik schopných reagovat na nové měnové výzvy – a to vyžaduje pružný a dynamický proces tvorby těchto politik.
Dobré na tom je, že centrální banky mají možnosti, jak obohatit své debaty o budoucí politice i bez výhody takové velikosti, struktury a geografického rozšíření, jakými disponuje Fed. Pro začátek například mohou zakládat komise externích expertů nebo si objednávat pravidelná externí hodnocení politiky a procesu její tvorby. Obvykle se taková hodnocení vypracovávají až po krizi – a to už bývá pozdě.
Dalším řešením je jmenovat guvernéra mimo centrální banku – pokud možno člověka, který má dostatek externích zkušeností, aby nepodlehl skupinovému myšlení.
Případně, což je možná ještě lepší, si lze najmout cizince.
Richard S. Grossman je profesorem ekonomie na Wesleyově univerzitě a hostujícím členem Institutu kvantitativních sociálních věd při Harvardově univerzitě. Jeho nejnovější kniha nese název WRONG: Nine Economic Policy Disasters and What We Can Learn from Them (ŠPATNĚ: Devět katastrof hospodářské politiky a jaká ponaučení si z nich můžeme vzít).