Inflace v eurozóně byla v březnu nižší, než se čekalo, a z toho důvodu vzrostly obavy z deflace či nízké inflace. Jurgen Stark, který působil ve vedení ECB, ale na stránkách Financial Times tvrdí, že deflace či nízká inflace problémem nejsou. Jeden z jeho argumentů zní následovně: „Pravděpodobně žijeme v delší periodě cenové stability. To jsou dobré zprávy. Dochází ke zvýšení reálných disponibilních příjmů a nakonec i spotřeby.“ Mimochodem Mario Draghi použil podobný argument. Ekonomická logika stojící za podobným tvrzením je ale v nejlepším případě hodně nejasná. Nic na tom nemění ani fakt, že podobná tvrzení slyšíme hodně často.
Stark v první řadě předpokládá, že ceny rostou pomaleji než mzdy. Zapomíná tedy na to, že příjmy a ceny jsou vzájemně propojeny. Je možné, že nízká inflace jde ruku v ruce s rostoucími reálnými příjmy určitých skupin, ale u jiných bude platit opak. Pokud například dochází k relativně vysokému růstu mezd a zároveň klesají ceny, znamená to, že rostou reálné mzdy. Vzniká tak efekt redistribuce, kdy se příjmy přesouvají směrem od zisků ke mzdám. Celková poptávka v ekonomice se pak bude vyvíjet podle toho, jaký je sklon ke spotřebě u jednotlivých skupin lidí. A pokud Stark věří, že vyšší reálné mzdy jsou cestou z krize, proč je nezvýšit plošně?
Problém s posuzováním vlivu nízké inflace či deflace ale spočívá v samotném způsobu, jak se obvykle vyučuje makroekonomie. Vychází se z toho, že celková poptávka v ekonomice je dána tím, jaký je poměr nominální peněžní zásoby a cen. Z toho plyne, že čím nižší jsou ceny, tím vyšší je poptávka. V takovém světě je deflace dobrá a Stark má pravdu. Pokud do úvahy přidáme rigiditu mezd, pak klesající ceny zvyšují reálné mzdy, což snižuje zaměstnanost a produkt. Během oživení se nominální mzdy vracejí k běžnému poměru k inflaci a to sebou nese zvýšení zaměstnanosti. Problém spočívá v tom, že zde už hovoříme o efektu z nabídkové strany ekonomiky a ne o poptávce. A platilo by, že pokud chceme obnovit rovnováhu, řešením jsou vyšší ceny, respektive inflace. Klíčové je to, že pokud hovoříme o inflaci, měli bychom hovořit i o tom, jak se chovají mzdy. Jinak budou naše závěry zavádějící.
Celá úvaha se komplikuje, pokud mají jednotlivé skupiny obyvatel rozdílný sklon ke spotřebě. V otevřené ekonomice pak mají ceny a mzdy vliv i na exporty a importy. Obvykle tvrdíme, že nižší ceny jsou tou správnou cestou k obnovení konkurenceschopnosti a zvýšení růstu. Ale tím zase ignorujeme jejich negativní efekty na domácí poptávku. Lidé navíc často zaměňují reálné a nominální proměnné. Může tedy dojít k tomu, že i když se nominální proměnné pohybují stejně a reálně tedy nedochází k žádné změně, vývoj je dezinterpretován a nakonec má na ekonomiku znatelný dopad.
Příkladem toho, že celá věc je složitější, je vývoj na periferii eurozóny. Chceme, aby tam ceny klesaly, nebo rostly? Nižší inflace se zdá být dobrým způsobem pro obnovení konkurenceschopnosti. Ale chceme, aby inflace cen byla nižší než inflace mezd? Jaký dopad na poptávku bude mít vzniklá redistribuce příjmů mezi prací a kapitálem a mezi věřiteli a dlužníky? Bylo by dobré, kdybychom si vyjasnili jak teoretické argumenty, tak empirické odhady síly jednotlivých efektů.
Autorem je profesor ekonomie na INSEAD Antonio Fatás.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)