Nastupující indický premiér Nárendra Modi slíbil, že postaví na nohy loudavou ekonomiku své země. Když byl nedávno dotázán na své reformní plány, odpověděl, že jeho „cestovní mapa“ vypadá jednoduše: „Náš HDP by měl růst.“ Tento cíl se jeví jako evidentní, avšak Indie jako by ho v posledních letech ztratila ze zřetele.
Co bude potřeba k tomu, aby se indická ekonomika vrátila na trvale udržitelnou dráhu? Domníváme se, že klíčem je následujících pět prostých faktů o indické ekonomice.
Za prvé je Indie „mladý“ rozvíjející se trh. To znamená, že udržení vysokého tempa hospodářského růstu v následujících pěti letech je možné i bez dramatických změn indických institucí. Výkon země závisí na jejích vstupech, jmenovitě na pracovní síle a kapitálu, ale i na efektivitě jejich využívání. Když je základní kapitál – včetně infrastruktury – nedostatečný, představují investice do něj jeden z nejrychlejších způsobů, jak generovat růst (pokud jsou dostupné finance). Je to nízko rostoucí ovoce, které by měl Modi okamžitě očesat. Mnohem obtížnějším a pozvolnějším procesem je zvyšování efektivity využívání zdrojů a úrovně kvalifikace pracovní síly.
Za druhé je hlavní hnací silou hospodářského růstu v posledních několika desetiletích sektor služeb. Podíl průmyslu na přidané hodnotě se zasekl na 25%, přičemž podíl mikropodniků a malých podniků na zaměstnanosti ve výrobě dosahuje v Indii 84%, oproti 25% v Číně. Pro zemi na takové úrovni rozvoje, jakou vykazuje Indie, je to anachronismus. Skutečnost, že se Indie proměnila ze zemědělské ekonomiky v ekonomiku taženou službami a s téměř nulovým růstem průmyslového sektoru, není žádná přednost; je to výsledek politiky, která brzdí výrobu a těžbu surovin.
Vzhledem k růstu výrobních nákladů v Číně se mezinárodní zákazníci poohlížejí po alternativních destinacích zadávání výrobních zakázek. Má-li Indie se svým početným trhem práce této příležitosti využít, musí podporovat svůj průmyslový sektor.
Za třetí Indie klesla na žebříčku „indexu snadnosti podnikání“ Světové banky z 116. místa ze 189 zemí v roce 2006 na 134. místo v roce 2013 – to je jednoznačný důkaz, že reformy uvízly na mrtvém bodě. Nová vláda potřebuje tento trend obrátit a zlepšit podnikatelské prostředí. Existuje početná skupina domácích i zahraničních investorů, kteří pozitivně a rychle zareagují na jakékoliv trvalé zkvalitňování indického institucionálního prostředí, k němuž by mělo docházet průběžně.
Ani v tomto případě nejsou nutné rozsáhlé a hluboké reformy. Značného zlepšení by se dalo dosáhnout takovými změnami pravidel, které by urychlily vydávání licencí k podnikání a ekologických povolení, zjednodušily regulace trhu práce a zaplnily neobsazená místa v soudnictví. To vše je dobře známo; nyní je zapotřebí vůle takové reformy podniknout a mechanismus dohledu a zodpovědnosti, který by zajistil, že úředníci budou tyto reformy rychle a efektivně zavádět.
Za čtvrté přišla indickou ekonomiku v posledních letech draho absence fiskální disciplíny, neboť nadměrná poptávka vyplývající z vysokých schodků se přetavila v tvrdošíjně vysokou inflaci a byla částečně zodpovědná za velké deficity běžného účtu. Fiskální disciplína by měla být prioritou, nikoliv dodatečně zaváděným plánem. Rozvíjející se trh vyžaduje silný závazek k udržování fiskálních deficitů na uzdě. Je třeba uzákonit novou rozpočtovou legislativu – zhruba na způsob zákona o fiskální zodpovědnosti z roku 2003, ale méně bezzubou.
A konečně platí, že pro udržení růstu za rámec příštích pěti let je nezbytné zlepšování kvantity i kvality vzdělání a zdravotní péče prostřednictvím partnerství se soukromým a neziskovým sektorem a vědci. Nová vláda by měla podporovat partnerství vědců a politiků s cílem vytvářet a vyhodnocovat inovační programy, které vyřeší složité politické úkoly, jako jsou zlepšování studijních výsledků a rozšiřování preventivní lékařské péče.
Indie má štěstí, že téměř ve všech sektorech disponuje myšlenkovými lídry, kteří mohou takové inovace v partnerství se státní správou pomoci zavádět. Stejně jako na ministerstvu financí působí hlavní ekonomický poradce, proč nemít i technokratického hlavního poradce pro otázky vzdělání nebo hlavního zdravotnického poradce, kteří by spolupracovali s ministry školství a zdravotnictví?
Dokáže Modiho vláda zaznamenat na těchto frontách výsledky? Modi rozhodně prosazuje hospodářský růst a neustále poukazuje na své úspěchy při budování silnic a zajišťování dodávek energie, když působil jako premiér svého domovského státu Gudžarát. Program strany BJP navrhuje usilovat o „minimální vládu a maximální vládnutí“.
Je osvěžující setkat se s uznáním, že vláda může někdy být problémem. Zopakování Modiho gudžarátského úspěchu na celostátní úrovni a vyřešení dalších problémů rozvoje však bude vyžadovat spolupráci státních vlád, která je přinejlepším nejistá. Například jakákoliv snaha změnit pravidla a zákony (uveďme třeba zákoník práce), z nichž mají prospěch zájmové skupiny, okamžitě naráží na odpor. Co indická ekonomika potřebuje, je už léta zjevné; úkolem pro novou vládu je nalézt způsob, jak toho dosáhnout.
Gita Gopinathová je profesorkou ekonomie na Harvardově univerzitě. Iqbal Dhaliwal je zástupcem ředitele Laboratoře akce proti chudobě Abdula Latifa Jameela (J-PAL) při Ekonomické fakultě Massachusettského technologického institutu (MIT).