Zdá se, že kniha House of Debt, kterou napsali Atif Mian a Amir Sufi, bude nejvýznamnější ekonomickou knihou letošního roku. Možná, že to dokonce bude nejdůležitější kniha z titulů, které pojednávají o poslední finanční krizi a recesi. Její význam spočívá v tom, že přesvědčivě ukazuje, že obvyklé vysvětlení krize a jejích důsledků jsou neadekvátní. Většina finanční komunity vidí příčinu krize v tom, že se rozpadl systém intermediace. Hlavním bodem měl přitom být pád Lehman Brothers. Mian a Sufi však poukazují na to, že finanční systém byl podle dat z úvěrových trhů v dobré kondici už na konci roku 2009. Ekonomika ale byla v té době stále v depresi a růst byl velmi slabý.
Ekonomové také tvrdí, že výdaje na nákup bydlení a na zboží dlouhodobé spotřeby prudce klesly už v roce 2006 a 2007. Tedy dlouho předtím, než se zvýšila zranitelnost finančních institucí. Tvrdí dokonce, že prvotním faktorem, který vyvolal recesi, byl pokles spotřebitelských výdajů. Podniky prý například tvrdily, že pokles úvěrů nenastal kvůli tomu, že by jim banky už nechtěly půjčovat. Příčinou byl nezájem o úvěry daný vnímaným poklesem poptávky po zboží a službách.
Podle zmíněné knihy tedy nebyl hlavním problémem poškozený finanční systém, ale zadlužené domácnosti. Autoři pak ukazují, že výdaje domácností klesaly nejvíce tam, kde docházelo k největšímu poklesu cen nemovitostí. Na vině by tedy měly být hypotéky, které nafoukly bublinu na trhu nemovitostí a poté zanechaly domácnosti ve stavu přílišné zadluženosti. Ten se projevil poklesem výdajů a vytvořil spirálu, která nakonec dovedla řadu finančních institucí na pokraj krachu. Domácnosti také své výdaje nezvýší, pokud jsou jejich dluhy stále příliš vysoko, a to bez ohledu na to, v jakém stavu se nachází bankovní sektor. A pokud domácnosti neutrácejí, firmy nemají důvod k investicím.
Mian a Sufi tvrdí, že kdyby se zdraví bank věnovala menší pozornost a naopak větší pozornost byla věnována rozvahám domácností, škody napáchané krizí a recesí by byly výrazně nižší. Pravda je ale taková, že to jsme věděli už v roce 2009 a tito ekonomové to jen potvrzují. Byli jsme hluboce frustrováni tím, jak málo lidem pomáhají naše programy podpory domácností zatížených hypotékami. Tento neúspěch nebyl dán tím, že bychom věřili tomu, že je nutno věnovat se zejména bankám. Problém spočíval v tom, že politika jde za hranice ekonomických modelů.
Příkladem složitosti řešení krizí je ekonomy navrhovaná možnost odepsání dluhů soudem. Zde například existuje riziko, že ve snaze systém zachránit ho nakonec potopíte. Hrozilo riziko, že odpouštění dluhů by z bankovního systému vysálo miliardy dolarů. Celkový dopad na výdaje domácností by pak mohl být negativní, protože na jeden dolar kapitálu bank připadá 12 dolarů půjček. A je tu i otázka, jaký dopad by mělo vynucené odpouštění dluhů na budoucí nabídku úvěrů. Práce Miana a Sufiho každopádně ukazuje, že záchrana finančních institucí během krize je prospěšná, nelze se už ale domnívat, že je to jediný potřebný krok.
Autorem je ekonom a bývalý ministr financí Larry Summers.
Zdroj: FT