Domácí průmysl je třeba chránit ...
Držitel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz se ve své poslední knize (Creating a Learning Society: A New Approach to Growth, Development, and Social Progress) zaměřuje na jedno z nejsvatějších témat ekonomie. Jsou jím přínosy volného obchodu ve světové ekonomice. Už Adam Smith a David Ricardo poukazovali na přínosy komparativních výhod. Ekonomové od té doby zdůrazňují, že protekcionismus a ochrana domácího průmyslu je něco, čemu je třeba se vyhnout. Podle tohoto pohledu přináší rozšířenou prosperitu svobodný trh. V rámci jedné země to může pro někoho znamenat přínosy a pro jiné ztráty. Obecně by ale mělo platit, že ty druhé je možno kompenzovat tak, že celá země je na tom nakonec lépe. Je to ale vždy a všude pravda?
Stiglitz tvrdí, že protekcionismus ve formě průmyslové politiky může někdy dané zemi pomoci. Platit by to mělo zejména u rozvíjejících se ekonomik. Z hlediska ekonomického růstu jsou totiž nejdůležitější znalosti. Jejich získávání by tedy mělo stát v popředí ekonomické politiky. Pokud ale vládnou trhy, získávání znalostí není tak intenzivní. Platí to zejména v případech externalit, kvůli nimž firmy nezískají všechny výhody plynoucí z jejich investic do získávání znalostí. Dochází k tomu například v případě, kdy se nějaká společnost snaží kopírovat inovativní firmy a tím snižuje jejich motivaci k investicím. Trhy tak v této oblasti selhávají a investice do znalostí a učení se jsou pod optimem.
Vláda by tedy podle popsané logiky měla podporovat a chránit firmy, které se učí tím, že v dané oblasti podnikají. Která odvětví by ale měla vláda vybrat? Není trh tím nástrojem, který vybírá vítěze a poražené nejlépe? Stiglitz má za to, že podobná tvrzení nemají tak pevné základy, jak zastánci svobodného trhu někdy tvrdí. Před finanční krizí byl americký soukromý sektor velmi špatný v alokaci zdrojů. Studie přitom ukazují, že návratnost vládních výzkumných programů je vyšší než u programů soukromého sektoru. Navíc platí, že průmyslová politika by vůbec neměla vybírat vítěze a poražené. Jejím cílem by mělo být nalezení zdrojů pozitivních externalit. Tedy odvětví, kde proces učení se a získávání znalostí vytvoří přínosy pro celou ekonomiku. Stiglitz tak navrhuje, abychom se neptali: „Co může ekonomika nyní vyrábět,“ ale: „Co se může naučit vyrábět?“
... a banky by už neměly tvořit vlastní peníze
Obhajoba ochrany domácího průmyslu se dnes může zdát jako velmi neortodoxní pohled. Určitě ji ale v tomto ohledu předčí úvaha nad tím, že banky by už neměly tvořit peníze a celý peněžní systém by měl být od základu překopán. S takovými návrhy přitom nepřichází nikdo jiný než hlavní ekonom Financial Times Martin Wolf. Vypadají následovně:
Výroba falešných bankovek je nezákonná, tvorba peněz soukromými subjekty ale ne. Může za to vztah mezi státem a korporátním sektorem, který je zároveň zdrojem nestability našich ekonomik. Mohl by být a měl by být eliminován. Fungování současného systému je následující: Banky vytvářejí depozita jako vedlejší produkt půjček. Ve Velké Británii tvoří depozita 97 % peněžní nabídky. Někteří lidé tvrdí, že depozita nejsou penězi, ale pouze převoditelným závazkem soukromého sektoru. Lidé ale tuto imitaci peněz vnímají jako elektronickou hotovost a tudíž jako zdroj bezpečné kupní síly. Bankovnictví tedy není běžnou tržní aktivitou. Poskytuje totiž dva spolu související veřejné statky: Peníze a platební síť.
Na jedné straně rozvah bank tedy figurují riziková aktiva, na druhé straně závazky, o kterých se lidé domnívají, že jsou bezpečné. To je důvod, proč centrální banka funguje jako věřitel poslední instance a vláda zajišťuje pojištění depozit a poskytuje kapitál pro navýšení vlastního jmění bank. A je to také důvod pro regulaci bank. I přesto však přetrvávají úvěrové cykly, které jsou vysoce destabilizující. Co s tím? Minimalistický scénář by vypadal tak, že bychom ponechali celé odvětví ve stávajícím stavu, ale utáhli bychom regulaci a požadovali bychom, aby větší část aktiv byla financována vlastním jměním. Můžeme ovšem také dát státu úplný monopol na tvorbu peněz.
Návrh na vytvoření zmíněného monopolu padl již ve 30. letech v rámci takzvaného chicagského plánu. Mimo jiné ho vytvořil jeden z vynikajících ekonomů Irving Fisher. Jeho jádrem byl požadavek na 100% krytí depozit rezervami. Fisher tvrdil, že takový požadavek by znatelně snížil fluktuace ekonomické aktivity, ukončil runy na banky a snížil výši veřejného dluhu. Studie MMF z roku 2012 tvrdí, že takový plán by skutečně mohl fungovat. S podobným návrhem přišli Laurence Kotlikoff, Andrew Jackson a Ben Dyson. Podle nich by všechny peníze měl vytvořit stát stejně, jako nyní tvoří hotovost. Lidé by peníze drželi na transakčních účtech a bankám by platili za jejich správu. Banky by vytvářely i investiční účty, které by zajišťovaly úvěry. Mohly by ale půjčit pouze peníze, které investovali sami klienti. Staly by se tak pouhými prostředníky, i když mnozí se mylně domnívají, že jimi jsou už nyní. Centrální banka by vytvářela nové peníze tak, aby zajistila růst bez inflace. Příslušná rozhodnutí by činil stejně jako dnes nezávislý vládní subjekt.
Přechod na popsaný systém by byl možný, ale zároveň složitý. Přínosy by však byly obrovské. Bylo by možno zvýšit peněžní nabídku bez toho, aby si lidé museli více půjčovat. Skončilo by zachraňování bank, které jsou příliš velké na to, aby padly. Přínosy z tvorby peněz by byly přeneseny na veřejnost. Skeptici budou tvrdit, že ekonomika by trpěla nedostatkem úvěrů. Kdysi jsem ten názor zastával také. Ve Velké Británii šlo ale do sektorů mimo realit jen 10 % všech úvěrů. Přišli bychom tedy na nějaký způsob, jak najít potřebné financování.
Náš finanční systém je tak nestabilní, protože stát umožnil vytváření většiny peněz v ekonomice samotné a pak byl donucen zajistit to, že budou správně fungovat. Jde o klíčový problém v samém srdci tržních ekonomik. Přechod na systém, kde bude oddělena tvorba peněz od poskytování financí, neproběhne hned. Měli bychom si ale být vědomi této možnosti. Až přijde další krize, k čemuž určitě dojde, musíme být připraveni.
Ale hlavně si musíme věřit
Možná, že největší užitek by nám nepřinesla ani změna průmyslové či finanční politiky, ale prostě více vzájemné důvěry. Ve studii „Trust-based working time spurs innovation“ to tvrdí Holger Görg, Olivier N. Godart, Aoife Hanley a Christiane Krieger-Boden. Poukazují na fakt, že v posledních desetiletích došlo k velké změně v organizaci práce. Konkrétně došlo k nahrazení přesně dané pracovní doby flexibilnějším přístupem.
Příkladem je Německo, kde v roce 2010 mělo 36 % zaměstnanců nějakou formu flexibilní pracovní doby. Ta má ale různé podoby. V té nejjednodušší si lidé mohou pouze vybrat, kdy začne a kdy skončí jejich pracovní doba. Ve druhém extrému si zaměstnanci prostě volí pracovní dobu sami s tím, že mají přesně dáno, co musí v práci udělat (takzvaný Vertrauensarbeitszeit, neboli „na důvěře založená pracovní doba“).
Právě Vertrauensarbeitszeit se v Německu značně rozšířil. Asi polovina firem ho nyní u některých svých zaměstnanců využívá, což je ve srovnání s rokem 2003 přibližně dvojnásobek. Počet zaměstnanců, kteří program využívají, ale zůstává omezený. Změny ve způsobu organizace práce přitom mohou odrážet vnímání toho, co lidi motivuje. I ekonomové uznávají, že zaměstnanci nereagují pouze mechanicky na materiální výhody.
Například podpora kreativity dnes vyžaduje, aby se lidé s úkolem identifikovali, a k tomu musí být motivováni. Jak ale vytvořit pracovní prostředí, které potřebnou motivaci vyvolá? Klíčem může být právě důvěra a na ní založená pracovní doba. Naznačuje to řada nových studií i manažerská teorie. Pro větší flexibilitu hovoří i rychle se měnící prostředí a větší nejistota. Tradiční systémy mohou v takové situaci fungovat hůře než ty, které dávají zaměstnancům větší autonomii.
Německo má poměrně velký počet firem využívajících flexibilní pracovní dobu. Zároveň jde o mezinárodně vysoce konkurenceschopnou ekonomiku s velkým významem exportů. Náš výzkum přitom ukazuje, že tato země získává díky vyšší flexibilitě „inovační prémii“ – firmy využívající nové metody organizace práce častěji uvádějí na trh nové výrobky či inovují výrobní procesy.
Zdroj: VOX, MoneyWatch, Financial Times, blog Marka Thomy