Nad dalším vývojem v Číně se v jedné ze svých posledních analýz zamýšlí hlavní ekonom společnosti Natixis Patrick Artus. Jako vodítko si bere historický vývoj v další asijské ekonomice – v Jižní Koreji. „V určité fázi rozvoje má rozvíjející se ekonomika dvě možnosti. Buď se dokáže dál posouvat nahoru směrem k výrobě s vyšší přidanou hodnotou. Tento posun se stane základem pro udržitelný růst mezd, zvyšující se příjmy pak nebudou tvořit překážku konkurenceschopnosti. Potenciální růst se v takovém případě zvyšuje díky rostoucí produktivitě. Nebo se posun požadovaným směrem nepodaří a v takovém případě rostoucí mzdy poškodí konkurenceschopnost. Růst může pokračovat v málo sofistikovaných sektorech, například ve stavebnictví. Postupně mu ale dojde pára, protože růst produktivity není dostatečný,“ píše ekonom.
Vodítkem dalšího vývoje v Číně může být teoreticky zmíněná Jižní Korea. Její životní standard v polovině 90. let byl v absolutním vyjádření porovnatelný s dnešním životním standardem v Číně. Na počátku 90. let byl pak relativní životní standard v Koreji ve srovnání se Spojenými státy také porovnatelný s dnešní situací v Číně. Od počátku 90. let se přitom životní standard v Jižní Koreji prudce zlepšoval. Artus se tedy ptá, zda Čína dokáže něco podobného. Odpověď podle něho záleží právě na tom, zda se jí podaří dosáhnout posunu popsaného v úvodu.
Odpověď může naznačit porovnání trendu v produktivitě práce v obou zemích a v cenové elasticitě exportů. Růst produktivity práce byl v Koreji vysoký až do roku 2010, v Číně ale jeho tempo po roce 2008 kleslo. Cenová elasticita korejských exportů je velmi nízká, u Číny se naopak nachází velmi vysoko. To odráží strukturu vývozů – korejské jsou sofistikovanější než čínské. To, zda je růst produktivity eliminován růstem mezd, ukazuje vývoj jednotkových nákladů práce. Podle nich se konkurenceschopnost Jižní Koreje od roku 1996 zlepšuje, zatímco v Číně dochází k rychlému zhoršování. V grafu je vývoj jednotkových nákladů práce vyjádřen v poměru s těmito náklady v USA.

Podle Artuse nebudí optimismus ani řada dalších indikátorů. Výdaje na výzkum a vývoj jsou v Koreji od 90. let výrazně vyšší než v Číně, stejná situace panuje u nákupu automatizačních zařízení. V Jižní Koreji naopak stavební sektor nebyl nikdy tak velký jako v Číně, korejský podíl na zahraničních trzích se zvyšuje, u Číny od roku 2012 platí opak. Čínský růst je nyní tažen zejména stavebnictvím a s ním spojenými sektory a růst nákladů práce snižuje konkurenceschopnost této ekonomiky. Artus tak dochází k následujícímu závěru: „Jižní Korea 90. let je příkladem země, které se podařil posun směrem k produkci s vyšší přidanou hodnotou. Čína po roce 2010 je ale příkladem opačného vývoje.“
Zdroj: Natixis