Podle The Times panuje ve Fedu rozkol: „Stále hlasitější minorita chce, aby centrální banka provedla rychlejší exit“ ze své uvolněné politiky, která zvyšuje inflační riziko. Na tom může něco být, ale měli byste vědět jedno: Tato „hlasitá minorita“ už před růstem inflace varuje v podstatě bez přerušení posledních šest let. Jde o skutečnou posedlost. The Times zmiňuje Charlese Plossera z Philadelphia Fed, který nyní skutečně varuje před inflačními riziky. Problém spočívá v tom, že tak činil v roce 2008, 2009 a také v letech 2010, 2011, 2012 a 2013. Pokaždé se mýlil, ale to mu nebrání v tom, aby pokračoval.
Plosserův případ není ojedinělý. S několika málo výjimkami před inflací nadále varují všichni ti, kteří tak činili už před lety. Jedinou významnou výjimkou, na kterou jsem schopen přijít, je Narayana Kocherlakota z Minneapolis Fed. Je jasné, že všichni, kteří se pohybují na poli ekonomie, se někdy ve svých predikcích zmýlili. Platí to i o mně. Pokud se to někomu nestalo, je to proto, že se držel příliš při zdi. Inflační jestřábi ale nejeví žádnou známku poučení se z vlastních chyb. Kde je nějaká sebereflexe a snaha pochopit, kde udělali chybu?
Jestřábi a jejich motivace
Když vidíte někoho, jak se zuby nehty drží svých názorů přesto, že všechny důkazy ukazují opak, musíte pochybovat o tom, jaká je jeho motivace. Co tedy vede inflační jestřáby k tomu, že neustále křičí: „Inflace!“ Pokud se nějaký ekonomický mýtus drží dlouho při životě, je to obvykle kvůli politickým důvodům. Konkrétně kvůli zájmům nějaké skupiny. Nemáme moc důkazů o tom, že snižování daní bohatým podporuje ekonomiku. Ale není žádným tajemstvím, proč vedoucí republikáni toto snižování neustále prosazují. Zrovna tak se hrozby fiskální krize stále používají pro destrukci systému sociální podpory.
Na první pohled se varování před inflací v ekonomice, která se navíc nachází v depresi, jeví jako něco rozdílného. Zájmy některých skupin tu nejsou tak jasně patrné. Ano, nízké sazby znamenají nízké dlouhodobé výnosy pro držitele dluhopisů, kteří jsou obecně bohatí. Pro ty samé investory ale znamenají velké krátkodobé zisky. Dopad na majetek těch nejbohatších tak není jasně dán, přesto ale požadavky na utaženou monetární politiku bez ohledu na vysokou nezaměstnanost přicházejí vždy od pravice.
Konec uvolněné politiky
Friedrich Hayek před 80 lety varoval předtím, aby Velkou depresi zmírňovalo vytváření „umělé poptávky“. Před třemi lety Paul Ryan obvinil Bena Bernankeho, že jeho cílem je znehodnocení dolaru. Posedlost inflací souvisí s konzervativní politikou stejně jako požadavky na nižší zdanění kapitálových zisků. Není moc jasné proč, ale ústředním bodem všeho je víra, že od vládního sektoru nemůže přijít nic dobrého. Republikáni pak nejsou schopni přijmout ani to, že Fed by byl výjimkou.
Tím se dostáváme k tomu, kdy by měl Fed svou uvolněnou politiku ukončit. I monetární hrdličky jako Janet Yellen uznávají, že přijde čas, kdy bude třeba dát nohu z plynu. Možná, že ten moment není tak vzdálený. Nezaměstnanost prudce klesla, mzdy ale nerostou a inflace leží stále nízko. Těch, kteří už roky před inflací varují, bychom se ale na načasování exitu ptát neměli. Nejenže se opakovaně mýlí, ale dávají najevo, že politika je to nejdůležitější. Měli bychom jim uctivě naslouchat, protože dobré vychování je vždy předností. A pak bychom je měli ignorovat.
Autorem je Paul Krugman.
Zdroj: NYTimes