Nerovnost začíná už od jeslí. Bohatí rodiče si mohou dovolit věnovat svým dětem více času a peněz a tento rozdíl v posledních desetiletích ještě narůstá. Ekonomové Greg Duncan a Richard Murnane odhadují, že mezi lety 1972–2006 zvýšili bohatí rodiče v USA výdaje na aktivity dětí, které je mají nějakým způsobem obohatit, o 151 %. U chudších rodin to bylo pouze o 57 %. Nejde samozřejmě pouze o peníze. Bohatí rodiče hovoří se svými dětmi v průměru o tři hodiny za týden více, a to je u malých dětí velmi důležité. Děti z bohatých rodin tak vstupují do školky mnohem lépe připraveny a jejich náskok se časem nezmenšuje.
Ještě horší je následující: Chudé děti, které udělají vše správně, si nevedou o moc lépe než bohaté, které vše zkazí. Jinak řečeno, výhody a nevýhody se nemění v závislosti na snaze. Patrné je to z toho, jak úspěšní jsou bohatí studenti, kteří předčasně ukončí studia a studenti chudí, kteří školu dokončí. Příčinou jsou skleněné stropy a skleněné podlahy. Bohaté děti mohou jít pracovat do rodinné firmy. Například v Kanadě tak činí 70 % synů z bohatých rodin. Nebo majetek zdědí a ani v takovém případě nepotřebují k zajištění bohatství diplom. Děti z chudších rodin jsou zase po studiích zatíženy dluhy a mohou stále žít v oblasti, kde není tolik příležitostí k dobrému výdělku.
Podle Pew Research Center si přitom čtvrtina Američanů myslí, že hlavní příčinou příjmové nerovnosti je tvrdá práce bohatých a lenost chudých. Podobně smýšlejí lidé ve Velké Británii, či Ugandě. Jak ukazuje následující graf, na opačném konci spektra figurují země jako Itálie, Řecko, Indie či Ukrajina. Tam se pouze asi 3 – 4 % lidí domnívají, že za chudobu lidí může jejich menší pracovní nasazení. V Německu zastává tento názor 10 % populace.
Zdroj: The Washington Post, Pew Research Center