Tento týden ve čtvrtek je na programu pravidelné měsíční zasedání centrálních bankéřů ECB. Trhy napjatě čekají zdali/kdy prezident Draghi oznámí rozšíření programu nákupu aktiv o státní dluhopisy, tedy klasické QE. Nejhlasitějším oponentem programu QE je guvernér německé centrální banky Weidmann.
Spor mezi šéfem ECB Mariem Draghim a prezidentem Bundesbanky Jensem Weidmannem je někdy vykreslován jako osobní nevraživost. Jde ale o něco jiného – o širší spor mezi holubicemi a jestřáby v ECB, který má hluboké a dalekosáhlé kořeny. Draghi totiž sleduje politiku založenou na novém keynesiánství, které dominuje v USA a mezi centrálními bankami. Mezi jeho filozofií a přístupem Bena Bernankeho v podstatě nenajdeme žádný rozdíl. Weidmann je ale zastáncem rakouské školy a není tedy divu, že rozdíly mezi oběma bankéři lze jen těžko překonat.
Začneme s něčím, co mají obě strany společné. Shodnou se na tom, že ECB se nedaří dosáhnout jejího inflačního cíle a přiznávají, že jde o vážnou věc. Draghi tvrdí, že inflace se musí zvýšit co nejrychleji, protože je velmi důležité, aby inflační očekávání zůstala ukotvena. Weidmann zase tvrdí, že spirála klesajících cen a mezd je stále vzdálena a „monetární problematika by měla být souzena s určitým klidem“. Další témata přinášejí ještě větší rozkol. Draghi tvrdí, že významná je jak velikost rozvahy ECB, tak její struktura. Důraz klade i na rétoriku banky, která podle něho ovlivňuje očekávání týkající se inflace i měnového kurzu. Opět je to „čistý Bernanke“.
Weidmann ale opakovaně říká, že ECB nemá žádný cíl týkající se velikosti její rozvahy a že ta sama o sobě „není žádným fetišem“. Politiku ECB popisuje jako snahu o uvolnění finančních podmínek. Velký rozkol pak přichází, co se týče ECB a nákupů vládních dluhopisů. Weidmann s ním nesouhlasí kvůli morálnímu hazardu, který by snížil motivaci zadlužených vlád k dosažení udržitelnosti jejich financí a k provedení strukturálních reforem. Pochybuje i o tom, zda by nešlo o krok, který není v souladu s právním nastavením celého systému. Podobné úvahy stojí v přímém protikladu s tvrzením Draghiho, který říká, že ECB je jednotná v názoru, že nákupy vládních dluhopisů spadají do mandátu banky. Na úvahy o tom, že nákupy dluhopisů by eurozóně výrazně nepomohly, reaguje Draghi jednoduše: Nevěnuje se jim.
Jaká je tedy celková situace? Draghi požaduje cíl týkající se velikosti rozvahy ECB, chce rychle zvýšit inflaci. Na přesvědčení trhů by podle něho bylo vhodné zahrnout do nákupů i další aktiva, jako např. korporátní dluhopisy. Jestřábi problém s inflací nevidí tak negativně, u nakupovaných aktiv požadují minimální rizikovost. Nákupy vládních obligací sebou podle nich nesou morální hazard a také jsou neefektivní. Není pravděpodobné, že tento týden budou nákupy vládních dluhopisů skutečně ohlášeny. Bude se muset počkat na rozhodnutí Evropského soudního dvora ohledně legálnosti takových nákupů. Draghi ale jasně definoval svou pozici a pokud by k žádným krokům nedošlo, znamenalo by to pro něho těžkou porážku.
Zdroj: FT, blog Gavyna Daviese