Kdo by to byl řekl, že se Řecko opět dostane na hranici krize? Ve skutečnosti to tvrdila řada ekonomů. Řecké veřejné finance byly špatně spravovány po dlouhé roky, hodně peněz se promrhalo, placení daní bylo laxní. Je tak snadné chápat německé daňové poplatníky, kteří nechtějí jen tak dávat další peníze na pomoc Řecku. Je ale také pravda, že zatímco v oblasti daní čeká tuto zemi ještě hodně práce, některá rozpočtová čísla prošla pozoruhodným pokrokem. Problém spočívá pouze v tom, že lidé na ulici z toho zatím nijak netěží. Reálné příjmy klesají, nezaměstnanost se stále drží kolem 25 %. A fiskální utahování nevede k poklesu poměru dluhu k HDP, protože produkt nadále klesá.
S ohledem na současnou situaci není překvapivé, že opoziční Syriza volá po ukončení fiskálního utahování a odepsání velké části dluhů. Její podpora je veliká, i když někteří evropští ekonomové považují její plán za šílený. Když je ale něco šílené, je to pokračování v současné strategii. Řecký produkt se ve srovnání s rokem 2008 snížil o 25 %. Jde o pokles zhruba odpovídající tomu, k čemu došlo v USA a Německu během Velké deprese ve třicátých letech. Angela Merkelová ale s požadavky Řeků souhlasit nemůže. Možná by šlo snížit dluhy, ale utahování rozpočtů musí podle Němců pokračovat. Jak by se v opačném případě zachovali Italové či Španělé? Vše tak směřuje ke konfliktu a zdá se mi, že Merkelová nakonec dostane Řecko z eurozóny.
Celé to může vypadat jako opakování událostí z roku 2012. Nyní ale řecká vláda dosahuje přebytků, a pokud přijde default, bude mít jen více peněz k dispozici. Kritici tohoto pohledu tvrdí, že default by byl pro Řecko katastrofou. Nikdo by podle nich už nebyl nikdy ochoten vládě půjčovat. To je ale nesmysl. Historie totiž ukazuje, že během několika měsíců budou investiční bankéři opět klepat na dveře.
Řekové by byli schopni si znovu půjčovat a nebylo by to pouhým výsledkem hamižnosti a krátké paměti investorů. Ty nezajímá historie defaultu, ale to, jaká je pravděpodobnost dalšího nesplácení dluhů v budoucnu. A historie ukazuje, že pokud se některá země dostane do defaultu, pravděpodobnost dalšího je v následujících několika letech nižší. K tomu všemu se přidává víra německé vlády v to, že Řecko dnes může euro opustit bez zažehnutí nákazy, která by se dál šířila periferií eurozóny.
Pokud by default a odchod z unie vyvolaly chaos a pohromu v Řecku, vlády ostatních zemí by mohly přesvědčit voliče, že je třeba v unii zůstat. I přes onen lokální chaos by tak byla eurozóna v bezpečí. Skutečným nebezpečím by pro ni bylo, kdyby řecký default a odchod neprovázely větší problémy. Po relativně krátké době by pak bylo Řecko schopno dosáhnout ekonomického růstu podporovaného slabším měnovým kurzem. Španělé či Portugalci by se poté začali ptát: Pokud to mohou udělat v Řecku, proč ne my? A nikdo by jim nebyl schopen dát nějakou dobrou odpověď. Eurozóna by se rozpadla dříve, než byste řekli: „Jean-Claude Juncker.“
Je jasné, že téměř nikdo z Řecka si odchod z eurozóny nepřeje. Tato země ale zároveň zoufale potřebuje růst a tvorbu pracovních míst. Jestliže je má dosáhnout deflací dosaženou zvýšenou konkurenceschopností, půjde ještě o dlouhý a bolestivý proces. Ten navíc dále zhorší problémy s dluhem. Není neobvyklé, že vlády se bolestivých plánů drží. Jde o verzi Stockholmského syndromu – rukojmí se stanou emocionálně závislí na svých věznitelích a nechtějí se osvobodit.
Například britská vláda se v roce 1931 zoufale snažila o udržení zlatého standardu. Ten sice britskou ekonomiku ničil, ale vše skončilo až ve chvíli, kdy Velká Británie tento standard opustit musela. Podobné to bylo v roce 1992, kdy se vláda nerozhodla pro opuštění ERM, ale naopak se všemožně snažila udržet se v tomto systému. Teprve tehdy, když ho opustit musela, přišla záchrana ekonomiky. Pokud Řecko přestane splácet dluhy a opustí eurozónu, v Evropě to bude popisováno jako katastrofa. Nakonec se ale ukáže, že to je jinak. Měnové krize mají dramatický vývoj a jsou dobrým podkladem pro zprávy v médiích. Jestliže se ale nějaká země roky potácí v agónii, nikoho to moc nezajímá. Řekové to mohou samozřejmě pokazit, ale šanci na únik mají.
Autorem je Roger Bootle, který stojí v čele Capital Economics.
Zdroj: The Telegraph