Itálie má nového a energického premiéra. Jmenuje se Matteo Renzi a za méně než jeden rok se mu podařilo dosáhnout velkých změn ve vedení země, liberalizovat trh práce a omezit daně týkající se nových zaměstnanců. Navíc slíbil, že sníží počet míst v parlamentu na polovinu. Podařilo se mu oživit naděje v dosud těžce zkoušené zemi. Renzi ale potřebuje pomoc. Je si vědom toho, že Itálie musí investovat. Týká se to zejména vzdělání, technologií a čistých energií. S nezaměstnaností na úrovni 13 % se ale neodvažuje zvýšit daně. A kvůli politice prosazované Německem si na investice nemůže ani půjčit, přestože by se samy zaplatily. Kéž by Itálie byla schopna nějakým kouzlem snížit dluh, který nyní dosahuje 130 % HDP. Pak by měla vláda prostor pro další pohyb kupředu.
Vlastně existuje jeden způsob, jak Itálii dluhů zbavit. Mohla by koupit všechny své dluhopisy a zaplatit za ně cennými papíry, které by majitele opravňovaly k vyplácení budoucích důchodů. Může to znít šíleně, ale už to bylo vyzkoušeno, ovšem opačně. Chile v roce 1980 vyměnilo všechny penzijní závazky za vládní dluhopisy. Podobné je to i v případě, kdy Rumunsko, Rusko, Polsko či Estonsko nutí zaměstnance, aby na své penzijní programy dávali více úspor než na jiná aktiva (kterými by byly vládní dluhopisy). Pokud by Renzi popsaný krok učinil, mohl by koupené dluhopisy zapálit na Monte Bianco, aby až v Německu viděli, že Itálie je bez dluhů.
Samozřejmě, že když nahradíme jeden závazek závazkem jiným ve stejné hodnotě, celkovou situaci to nemění. Pokud ale podobný swap znamená, že by se změnila pozice země v rámci měřítek používaných v Paktu stability a růstu, Němci by křičeli, že jde o podvádění. A Renzi by jim mohl říci, že mají pravdu, ale že celý Pakt je založen na hraní si se slovy a ne na skutečné finanční síle dané vlády a země. Taková odpověď by Němce asi zarazila. Jediným správným měřítkem fiskální pozice dané země je totiž současná hodnota všech budoucích vládních výdajů bez současné hodnoty všech příjmů. Na jménech zde nezáleží na rozdíl od sledování dluhů, které je jen lingvistickým cvičením.
Podle popsaného měřítka je na tom v Evropě nejhůře Lucembursko. U něj najdeme takzvanou „fiskální mezeru“ ve výši 9,7 % HDP. Za ním stojí Belgie se 7,4 %. Tato čísla ukazují, jaké by musely být dodatečné vládní příjmy na to, aby byly pokryty veškeré budoucí závazky. Vysoká čísla najdeme i u Nizozemí (5,9 %), Velké Británie (5,2 %) a Finska (5,1 %) se Španělskem (4,8 %). Francie a Německo jsou naopak blízko rovnováhy (1,6 % a 1,2 %).
Itálie se chlubí negativní mezerou ve výši 2,3 %. Je na tom tak ze všech evropských zemí nejlépe. Znamená to, že by mohla ročně utratit o 180 miliard eur více a stále by byla schopna pokrýt všechny své budoucí závazky. Tato země tak těží zejména z penzijní reformy a z toho, že má pod kontrolou výdaje na zdravotní péči. U celé eurozóny se mezera nachází na 2,4 %. Není to málo, ale nejde o nic ve srovnání s 10,5 % u USA. Žijeme v podivném světě, kde si totálně zruinovaná země půjčuje za nízké úroky a zároveň tiskne peníze. V tomto světě je také Itálie, jako nejzodpovědnější země mezi vyspělými ekonomikami, poučována zeměmi v mnohem horším stavu. Renzi by měl požadovat změny tak, aby fiskální politika musela být založena na skutečném stavu financí v dané zemi. Jestliže se mu to nepovede, měl by zapálit dluhopisy na Monte Bianco.
Autorem je ekonom Larry Kotlikoff.
Zdroj: PBS