Litvy nám musí být líto. Země má tři miliony obyvatel a může být členem EU a NATO, ale stále má dlouhou hranici s Běloruskem, které je lokajem Ruska. Litva a další pobaltské země tvořily po několik století součást ruské říše a padesát let trpěly pod ruským komunistickým útlakem. Rusky v této zemi hovoří 150 000 lidí, celkově ale tato země podporuje Ukrajinu v jejím boji s Ruskem.
V době, kdy EU jen neochotně reaguje na ruské válečné aktivity na Ukrajině a země NATO mají za sebou dlouhé období velmi nízkých výdajů na obranu, se ale může budoucnost Litvy podobat vývoji na Ukrajině. Platilo by to v případě, kdyby se Putin rozhodl „chránit zájmy“ rusky mluvící populace v této zemi a „reintegrovat“ ji podle toho, jak vypadala situace v minulosti.
Řecko řeší, zda neopustí eurozónu, ta zase řeší, zda neopustit Řecko. Británie uvažuje o opuštění EU. A brzy budeme svědky velmi závažné diskuse o tom, co přesně po svých členech vyžadují dohody uzavřené v rámci NATO. Pokud je vám totiž někoho líto, nemusí to znamenat, že kvůli tomu půjdete do války. Alespoň ne do války se zemí, která má 1 600 funkčních jaderných hlavic. NATO je 66 let po svém založení možná blíže kolapsu než celá eurozóna nebo EU.
Na jedné menší večeři ve Washingtonu nedávno jeden známý zástupce Litvy tvrdil, že Západ měl podpořit Ukrajinu i zbraněmi. V podstatě tím tvrdil to samé o Litvě a podporoval i myšlenku společných vojenských cvičení. Ta by podle něho nefungovala jako provokace, tak by naopak působila pasivita. V článku pět, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, se píše, že každá ze stran pomůže té straně, na kterou je veden útok, tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Jakou formu by ale tento útok musel mít? Na Ukrajině jsme viděli jeho provedení způsobem, který by někdo mohl využít pro popření nutnosti pomoci.
Řecko se s Ruskem sbližuje a důvody pro to, aby se vyhnulo pomoci, si bez problémů najde. Možná ale nejde jen o něj. Evropské země se neshodnou na tom, jak vůči Rusku postupovat. Na východě Evropy jsou z něj přirozeně mnohem více nervózní než ti, kteří popíjejí svou kávu někde v Paříži či v Londýně. A řada Evropanů má úplně jiné problémy, protože nezaměstnanost se v některých zemích nachází na velmi vysokých úrovních. Podle některých měla Ukrajina řádně zvolenou vládu, která byla svržená pučem a současný chaos představuje důsledek tohoto vývoje.
Jeden vysoce postavený evropský diplomat mi nedávno řekl, že podle mnohých Evropanů je Putin hodným Rusem a Ukrajinci jsou jen bandou ožralů (těžko říci, zda podle nich byl Hitler jen „hodným Němcem“). Zeptal jsem se ho, zda si myslí, že by Rusko mohlo provést invazi i do jiných zemí. Očekával jsem zápornou odpověď, ale řekl mi, že mohlo. Největší dlouhodobou hrozbu ale podle něj představuje Čína a krátkodobou imigrace ze severní Afriky. Američané se podle něho musí vypořádat jen s imigranty z Mexika, kteří nepředstavují existenciální hrozbu, jakou představují muslimové z Afriky pro Evropu.
Podobné názory mohou Američany šokovat. Jaká je ale pravděpodobnost, že by Američané jednali podle článku 5? Hodně malá. Prezident Obama je „strategicky trpělivý“, Wall Street by z toho také nijak nadšena nebyla. To věděl už Lenin. A i běžní Američané by si mysleli, že Litva je něco ... něco hodně daleko. Nakonec se tak může ukázat, že Severoatlantická smlouva je reliktem s historickou hodnotou, ale není dobrým návodem na to, jak nyní jednat. Měly by se Spojené státy držet dohod, nebo svých národních zájmů? Tato otázka se bude objevovat znovu a znovu. Generál Philip Breedlove minulý týden řekl: „Je jasné, že Putin vsadil vše a bude pokračovat, dokud nedosáhne všech svých cílů.“ Neměli bychom tedy také zvýšit naši angažovanost? Není polovičatost horší než nedělat vůbec nic? Není na jejím konci jen zmařená naděje a zdání slabosti?
Odpovědi na podobné otázky jsou těžké. Ukazují však, že bychom si v budoucnu měli dávat pozor na to, jaké dohody uzavíráme. Spojené státy se předně musí bránit proti třem hlavním hrozbám: Aktivitám Číny, Ruska a muslimských teroristů. Obrana zemí jako Ukrajina a Litva je strategicky důležitá, jen pokud jsou kroky Ruska vedeny s cílem destabilizace Evropy. Ta by jistě stála proti zájmům USA. Ale i kdyby si Rusko dalo k večeři všechny tři pobaltské země, není jasné, zda by tato upadající kleptokracie představovala pro USA hrozbu. Náš litevský společník při večeři tvrdil, že je optimista. Není mi ale jasné, na čem by se měl jeho optimismus zakládat. A když odcházel, ani tak nevypadal.
Uvedené je výtahem z „Would the U.S. Go to War for Lithuania?“, autorem je Daniel Oliver z Board of Education and Research Institute.
Zdroj: The American Conservative