Když si vezmeme současnou geopolitickou situaci, či zvuky a dozvuky poslední finanční krize, nemusí být zrovna nad slunce jasné, že svět se lepší. Ale je tomu tak - VOX před několika dny přinesl poměrně dlouhý seznam grafů, které to dokazují. Dovolil jsem si vybrat tři obrázky a rád bych se s vámi na ně podíval. První z nich je neekonomický. Jde o počet obětí ozbrojených konfliktů na 100 000 obyvatel:
Sloupce jsou ještě rozděleny na koloniální války, mezistátní konflikty, války občanské a občansko/mezinárodní. Patrné jsou postupně utichající vlny, které se v daném měřítku postupně blíží klidné hladině. Z mediálních zpráv to tak tedy vypadat nemusí, ale svět se v oblasti ozbrojených konfliktů skutečně hodně posunul dopředu.
Druhý graf už je naopak hodně ekonomický, zároveň však netradiční. Jde o počet týdně odpracovaných hodin ve vybraných zemích. V roce 1870 se podle něho v Belgii pracovalo 72 hodin týdně, což by při šestidenním pracovním týdnu znamenalo 12 hodin denně! V roce 2000 už to bylo znatelně pod 40 hodin týdně. Nejmenší rozdíl najdeme u USA, kde se začínalo na cca 62 hodinách týdně a nyní jsme na více než 40 hodinách týdně:
S prací je to tak, že existuje optimum – většina z nás asi nechce neustále dřít od nevidím do nevidím, ale zároveň na něčem pracovat chce a raduje se z toho. Podle mne tak graf ještě podhodnocuje pozitivní posun, kterého se nám během času dostalo. Dobře patrné to může být na práci v zemědělství. Na konci 19. století se minimálně během sezóny pracovalo v podstatě od úsvitu do soumraku a navíc šlo o značně namáhavou a vyčerpávající práci. Dnes je délka pracovní doby kratší a práce (většinou) navíc není ani zdaleka tak namáhavá. Včetně toho, že dnes máme podle mého daleko větší prostor (i když třeba stále ne tak velký, jak bychom si přáli) pro kreativitu.
V dalších grafech od VOXu se dozvíme mimo jiné i to, že ve světě klesá počet lidí žijících v extrémní chudobě, počet lidí trpících hladem, využívání dětské práce, úmrtnost dětí, prodlužuje se očekávaná délka života, prudce poklesl počet jaderných zbraní, atd. Do třetice jsem ale vybral graf ukazující počet demokracií a autokracií ve světě. Podle něj je celkem jasné, jaký systém navzdory veškeré kritice má navrch:
Graf by jistě dovedla řada čtenářů – hobby i profi politologů, sociologů a pod., okomentovat lépe než já. Jako ekonom bych zde mohl rozebírat vztah mezi (ne)demokracií a dlouhodobým ekonomickým rozvojem (který je a bude testován třeba v Číně). Já bych ale rád poukázal na to, že s demokracií je to podobné, jako s ohněm, centrálním bankovnictvím i samotnými penězi, či třeba fiskální politikou. Jde o nástroje, které mohou hodně pomoci, pokud je uchopíme zodpovědně. A hodně uškodit, pokud zodpovědní nejsme. A hlavně je spojuje to, že z nezdarů viníme právě je a ne jejich uživatele – tedy nás.
Tvrdíme tak také, že demokracie „nefunguje“, i když jediné co dělá, že nám umožňuje, abychom vybírali a byli vybíráni ze svých řad. Veškerá její kritika je tak ve skutečnosti vysvědčením pro nás samé a to kdekoliv na zeměkouli. Včetně toho, že přímo si toto vysvědčení nejme ochotni napsat. Ale data jsou data – a v neposlední řadě stojí za to pouvažovat nad tím, zda spolu nesouvisí graf první a graf poslední. A konec konců i ten druhý a třetí – jsme opět u toho, jak demokracie souvisí s ekonomickým rozvojem. Vím, že to možná svádí k ohánění se demokraticko – kapitalistickými krizemi. Je ale lepší „bezkrizová“ Severní Korea?