Když byla zřízena eurozóna, její tvůrci měli vizi postupného vývoje k „optimální měnové oblasti,“ vyznačující se fiskální integrací, volným pohybem pracujících a politickou unií. Takový proces se ale neodehrál, a jak dokládá nekonečná řecká krize, eurozóna má stále řadu strukturálních slabin a je mimořádně citlivá na vnější šoky. To zjevně není udržitelné.
Navzdory snahám o propagaci koordinace fiskálních politik rozpočty členských zemí stále spadají do působnosti jednotlivých národních orgánů a Severoevropané zůstávají proti transferům ze zemí, které prosperují více, do těch, které prosperují méně, s výjimkou velice omezených příspěvků do regionálních fondů Evropské unie. Mobilitu pracovních sil navíc silně podvazují jazykové a kulturní překážky, jakož i administrativní těžkosti. „Stále užší“ politická unie přestala být magnetem veřejné podpory, pokud jím kdy byla, a tak dnes není uskutečnitelná.
Životaschopnost měnové unie zpochybňuje narůstající počet komentátorů, už nejen v anglosaském světě. Někteří pobízejí Řecko k odchodu z eurozóny, neboť se domnívají, že omezenější a homogennější měnová unie by byla silnější a snáze by se sjednotila. Jiní mají za to, že řecký odchod by byl jen začátek nevyhnutelného postupu plánu, který by nesloužil účelu, k němuž byl vytvořen.
Prozatím se eurozóně daří dokládat, že se škarohlídi mýlí. Prostou silou politické vůle je dosahováno jednoho kompromisu za druhým, což historický projekt, v jeho současné podobě neudržitelný, prozatím zachovává.
Potřebu udržet závazek k evropské jednotě a překonat ekonomické nesnáze, které vznikají, ještě posilují nové geopolitické výzvy. Především pociťované ambice Ruska znovu si vydobýt vliv ze sovětských dob, zpochybňující pravidla řádu vytvořeného po druhé světové válce, a politický extremismus ohrožující demokratické a liberální hodnoty.
Ekonomické těžkosti ale budou pokračovat, což bude vyvolávat pochyby o budoucnosti měnové unie – pochyby, jež se mohou stát proroctvím, které se samo vyplní, jestliže podryjí schopnost eura řádně fungovat. Ekonomické tlaky už teď rozdmýchaly protievropské nálady ve Španělsku, Itálii, a dokonce ve Francii; pokud se dopustí, aby to pokračovalo, takové nálady by mohly vyvrcholit odtržením, což by mělo zničující důsledky pro eurozónu a Evropu jako celek.
Prvním krokem v takovém procesu by pravděpodobně bylo rozdělení eurozóny do podoblastí, sestávajících ze zemí relativně srovnatelné odolnosti. Jelikož je čím dál těžší uskutečňovat soudržné fiskální a měnové politiky, riziko úplného rozpuštění eurozóny by vzrostlo. Odchod Řecka by takový vývoj mohl výrazně urychlit.
Tento scénář byl sice ještě před pěti lety, kdy řecká krize prvně propukla, nepředstavitelný, ale o řeckém odchodu, v angličtině dokonce pojmenovaném novotvarem „Grexit,“ se začalo mluvit krátce poté, když krize dospěla k novému vrcholu. Evropští lídři si ale zřejmě uvědomili, jaké důsledky by měl odchod země z eurozóny, a to i malého a krizí sužovaného Řecka. Právě proto letos proběhla série schůzek Euroskupiny s deklarovaným cílem takovému výsledku předejít.
Potíž je v tom, že Evropané si zvykli protloukat se problémy ze dne na den, takže dlouhodobá řešení se zdají téměř nemožná. Vždyť orgány eurozóny v posledních letech zavedly už několik politik k boji proti finančním krizím – mimo jiné vládou zaštítěné záchranné fondy, částečnou bankovní unii, přísnější fiskální kontrolu a postavení Evropské centrální banky jako věřitele poslední záchrany. Většina těchto politik – snad s výjimkou bankovní unie – se ale zaměřuje na zvládnutí rizika platební neschopnosti, nikoliv na odstranění jeho stěžejních příčin.
Je načase oživit schopnost hledět vpřed a uskutečňovat sen o lepší budoucnosti, již projevili zakladatelé EU. Konkrétně lídři eurozóny musí zavést mechanismus fiskálních transferů ze silnějších do slabších ekonomik.
V měnové unii jednotlivé ekonomiky nemůžou upravovat své směnné kurzy, aby vyrovnaly změny v relativní konkurenční schopnosti. Výsledná pevnost cen obvykle zpomaluje makroekonomickou stabilizaci a strukturální korekci, což ve slabších ekonomikách ústí v narůstající zadlužení a nezaměstnanost. Bez volného pohybu pracujících jsou fiskální transfery jedinou možností eurozóny jak usnadnit splátky dluhů, stimulovat ekonomickou aktivitu a povzbudit zaměstnanost.
Zavést takový mechanismus nebude snadné, neboť to vyžaduje zdroj, jehož se dnes v Evropě nedostává: důvěru. Sever a jih zápasí se snahou překonat kulturní odlišnosti a nerovné ekonomické poměry, což jim znemožňuje nahlédnout situaci z pohledu toho druhého.
Užší propojení unie by se pro vytvoření důvěry mohlo ukázat jako zásadní. Jednou strategií, která by spojila racionalistu s povlovností nezbytnou k překonání politického odporu, by bylo postupné zvyšování rozpočtu EU, aby v posledku mohla sehrávat makroekonomickou úlohu, podporovat stabilitu a upevňovat v eurozóně soudržnost.
Takový plán bude těžké prosadit, ale je nepostradatelný.
Ioannis Papantoniou, v letech 1994 až 2001 řecký ministr hospodářství a financí, je předsedou představenstva nezávislého think tanku Centrum pro výzkum progresivních politik.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org