Po roce 2008 zajímalo centrální banky vyspělých zemí jen to, jak by dosáhly maximálního růstu agregátní poptávky. Nejdříve tak snížily sazby až k nule a poté následoval prudký růst jejich rozvah. Nyní ale centrální banky obracejí svou pozornost na nabídkovou stranu ekonomiky. Zajímá je, kdy ekonomika narazí na strop daný jejím potenciálem. Bank of England vytvořila speciální studii a na jejím základě dospěla k závěru, že produkt je nyní už jen 0,5 % pod potenciálem. To znamená, že monetární politika bude muset být už brzy utažena. Ve Spojených státech není Fed tak specifický, míra nezaměstnanosti nyní klesla blízko přirozené sazby, která se nalézá kolem 5 – 5,2 %. Sven Jari Stehn z použil nabídkový model z Fedu a na jeho základě odhaduje, že produkční mezera v americké ekonomice se dnes pohybuje pouze kolem 0,6 %. Situace je tedy podobná jako ve Velké Británii.
Pokud by tedy centrální banky v USA a Velké Británii jednaly na základě uvedených odhadů, padla by naděje, že lze dohnat ztráty na produktu, ke kterým došlo v posledních deseti letech. Utrpěly by i finanční trhy, protože by se ukázalo, že Fed významně snížil odhady dlouhodobého růstu americké ekonomiky. Ta má v globální ekonomice naprosto rozhodující roli. Asi největším odborníkem Fedu na vývoj produktivity je ekonom John Fernald, který tvrdí, že růst produktivity prudce klesl několik let před poslední krizí. Hlavní příčinou byl podle něho konec v investičním boomu, který se zaměřoval na informační technologie a začal někdy v polovině devadesátých let. Tento vývoj spolu se slabým trhem práce vysvětluje, proč potenciál rostl v posledních letech tak pomalu. Jestliže tomu tak bude i nadále, Fed bude muset jednat a oživení zastaví mnohem rychleji, než se nyní čeká.
Je ale růst produktivity skutečně tak nízko? Řada ekonomů s tímto názorem nesouhlasí, protože se zdá, že technologický pokrok je nyní naopak velmi rychlý. Například Martin Feldstein před několika dny řekl, že růst produktivity i úroveň reálného produktu leží ve skutečnosti mnohem výše, než naznačují oficiální čísla. Příčinou je inflace, která se podle něho nachází mnohem níž, než naznačuje index spotřebitelských cen. Nižší inflace pak při daném nominálním produktu znamená vyšší růst reálného produktu. Ekonom tvrdí, že statistici podceňují míru technologického pokroku, která se projevuje na zvýšené kvalitě produktů, které spotřebitelé nakupují. Odrazit ji v datech je podle Feldsteina extrémně těžké, zároveň je přesvědčen o tom, že oficiální čísla podhodnocují skutečný růst produktu.
Podobné argumenty používá Ken Rogoff, který se domnívá, že budoucí ekonomové budou možná současné období hodnotit mnohem pozitivněji. On i Feldstein věří, že prudký pokles cen IT produktů není správně odražen v indexu spotřebitelských cen. Pokud je následně skutečná inflace nižší, než se udává, monetární politika by měla zůstat uvolněnější po delší dobu. Podobné úvahy probíhaly už v devadesátých letech a Fed se nakonec rozhodl nechat ekonomiku mírně přehřátou, protože se domníval, že růst produktivity je vyšší, než se zdálo z oficiálních čísel.
Takzvaná Boskinova komise v roce 1996 potvrdila, že inflace byla ve skutečnosti o 1,1 procentního bodu nižší, než se udávalo. Dnes podobné tvrdé důkazy nejsou k dispozici, ale je možné, že produktivita roste skutečně rychleji, než se zdá. Jistotu nemáme a oficiální data také mohou mít pravdu. Víme jen, že roste počet ekonomů, kteří se domnívají, že podhodnocování růstu produktivity může vést k velké chybě na straně monetární politiky.
Zdroj: FT, blog Gavyna Daviese