Evropa v posledních 500 letech představovala sílu, která měnila celý svět. Její krize ho dnes může destabilizovat. V Evropě nyní probíhají krize dvě a jsou navzájem propojeny. První z nich se týká Evropské unie. Tento blok začal fungovat na základě ekonomické integrace, ale cílem bylo dosáhnout něčeho většího. Mělo jít o instituci, která vytvoří Evropany. Národní rozdíly mezi jednotlivými státy byly v historii velmi destabilizující. EU neměla za cíl zrušit jednotlivé národy, protože rozdíly mezi nimi byly příliš hluboké. Namísto toho měla za cíl překrýt národní identitu jednotnou identitou evropskou. V Evropě by tedy byly i nadále národy, které by si držely svou suverenitu, jejich občané by se ale stále více cítili být Evropany.
Evropská identita měla vytvořit společnou kulturu a zmenšit rozdíly mezi jednotlivými státy. Motivací měl být mír a rostoucí prosperita. Integrace ale nepokračuje, protože není prosperita a tudíž není lákadlo, které by vábilo k evropanství. Ohledně Evropy přitom můžeme hovořit o evropském poloostrově, který na východě sousedí s Ruskem. Na tomto poloostrově to má každý stát relativně blízko k moři, ale Rusko je v podstatě vnitrozemským státem. Má jen přístavy na vzdáleném východě, na Baltu a na severu je problémem počasí a led. Rusko se tedy spoléhá zejména na pozemní dopravu, která je obecně dražší. Rusko je tudíž obecně chudší než státy na evropském poloostrově.
Tím se dostáváme k druhé krizi, která je strategické povahy. Celý kontinent totiž dlouhodobě řeší vztah mezi evropským poloostrovem, který je bohatší, ale také fragmentovanější, a Ruskem. Mezi nimi leží hraniční pásmo, na kterém se střídaly sféry vlivu. Toto pásmo má dvě části. První z nich tvoří Bělorusko, Ukrajina a část Balkánu, druhé je tvořeno Polskem, Českou republikou, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem. Po druhé světové válce se ruský vliv přesunul až sem, ale po kolapsu Sovětského svazu se zde rozšířil vliv EU a NATO. Zasloužila se o to zejména EU, protože NATO čelilo vnitřním problémům pramenícím z toho, že ztratilo důvod k existenci poté, co skončila studená válka. EU byla po pádu Sovětského svazu dynamickou institucí a zdálo se, že celý poloostrov sjednotí. Evropská moc rostla, EU přestavovala atraktivní alternativu.
Rusko bylo v devadesátých letech v systematickém šoku. Šlo o období chaosu a zdálo se, že země je ve stavu bezvědomí. Z pohledu Evropy a USA to byl přirozený nový stav, ale šlo jen o přechodný jev. V Rusku měla vždy velkou moc tajná policie a bylo jasné, že poté, co první šok poleví, tuto svou moc obnoví. Stalo se tak a tento vývoj Rusko stabilizoval. Nešlo konkrétně o Vladimíra Putina, protože kdyby nebyl on, našel by se někdo jiný, jemu podobný. Vláda se začala snažit o stabilizaci ekonomiky a o znovuzískání geopolitické moci. Bez nárazníkové zóny na Západě bylo Rusko zranitelné, protože to byla právě tato zóna, která v minulosti bránila invazi z poloostrova.
V roce 2008 došlo ke dvěma kritickým událostem. Tou méně důležitou byla ruská válka v Gruzii. Ta více než názorně ukázala, že se Rusko opět stalo významnou regionální mocností. Tou významnější událostí byla finanční krize v USA, která následně vedla k fragmentaci evropské jednoty a posílení značně rozdílných zájmů jednotlivých zemí. Rozšiřování na Východ ale pokračovalo a Rusko muselo jednat. Evropská ekonomická krize má přitom jednoduchý základ: Německo je čtvrtou největší ekonomikou na světě, 50 % příjmů generuje z exportů a polovina z nich jde do evropských zemí. Můžeme tak s mírnou nadsázkou říci, že potřeby Německa určovaly to, jak bude vypadat celá evropská ekonomika. Euro pomohlo německou ekonomiku stabilizovat a podpořilo její růst. Stejný efekt měla regulace z Bruselu. Do roku 2008 nešlo o problém, protože rostoucí příliv zvedal všechny lodě. Po krizi se ale situace změnila.
Po krizi se evropský poloostrov rozdělil na čtyři části. První z nich tvoří Německo, Rakousko a do určité míry Česká republika. Druhou tvoří země Středomoří, třetí východní hranice EU a čtvrtou sever Evropy. Německo má enormní zájem na udržení zóny volného obchodu. Všechny země závislé na exportech jsou slabé, a platí i o Německu. Je závislé na schopnosti prodávat své zboží do zahraničí, a pokud by jeho obchodní partneři měli problémy, německá ekonomika by slábla a hrozila by domácí krize. Německo se tak všemožně snaží o zavedení řádu v EU bez toho, aby to donutilo některé země k odchodu. Stejně tak se ale Německo snaží o udržení vazeb s Ruskem, které by pro něj mohlo v nejhorším případě také představovat řešení.
Německo chce tedy zachovat zónu volného obchodu, ale není ochotné nést náklady spojené se špatnými dluhy, které vznikly v minulosti. Jih Evropy ale potřebuje snížit zátěž, které nyní čelí, a nakonec bude hodnotit i to, jak přínosný pro něj vlastně volný obchod je. Když je možné zavést omezení na obchod se zemědělskými produkty, proč rovnou nevytvořit prostředí, které nahrávalo Němcům v padesátých letech, když se bránili proti americké průmyslové produkci? Střední a východní Evropa se pak nachází ve složité pozici, pro většinu těchto zemí představuje Rusko významnější problém než řecká krize. Země na Východě jsou si vědomy toho, že bez americké pomoci by je NATO proti Rusku neubránilo. A Američané jsou v tomto ohledu poměrně váhaví. Francie pak měla tvořit protiváhu Německu, ale ve skutečnosti za ním zaostává a nyní spíše představuje další zemi na jihu.
Evropa je tedy kontinentem, který je rozdělen na mnoha úrovních. Rusku to hraje do karet, protože na něj doléhají nižší ceny ropy i jeho neschopnost přeměnit ropné příjmy na diverzifikovanou a udržitelnou ekonomiku. Na Ukrajině Rusko čelí problémům vojenského rázu, neuspěly ani jeho tajné služby. Podle mého názoru by Rusko nikdy nebylo schopno provést úspěšnou invazi na Ukrajinu, protože je svázáno logistikou a dalšími faktory. Jak ale bylo uvedeno, pomáhá mu fragmentace evropského poloostrova. Země na Východě chtěly učinit nějaké rázné kroky, k žádným ale nedošlo. Sankce vytvářejí problémy, strategické tahy Ruska ale neovlivnily. Německo si nechce Rusko znepřátelit, Francie je vnitřně rozdělena a jih Evropy nezajímá ze zahraničí s výjimkou imigrace nic. Východ Evropy má tak jen jediného patrona a tím jsou Spojené státy.
Zdroj: GeopoliticalyWeekly