Před měsícem se konala největší vojenská přehlídka na Rudém náměstí od dob Stalina. Zúčastnil se jí i jeden člověk, který přitahoval stejné množství pozornosti jako vojenská technika. Šlo o čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, který stál po boku Vladimíra Putina. Ten doufal, že přítomnost Si Ťin-pchinga bude symbolem nového světového pořádku, ve kterém bude dominovat více mocností, včetně Moskvy a Pekingu. Ruské strategické uvažování se totiž moc nezměnilo od dob carského Ruska a předpokládá, že vojenská a geopolitická síla vedou k bohatství a prestiži.
Čína proti tomuto uvažování Ruska nic nemá. Vnímá jeho ambice jako další brzdu USA, které budou muset Spojené státy věnovat své diplomatické síly. Sankce, které na Rusko uvalila Evropa a USA, pak otevírají Číně dveře k ruskému přírodnímu bohatství a posilují vliv, který Čína na Rusko má. Čína má ale svou vlastní představu o tom, jak by nová „multipolarita“ ve světě měla vypadat. Pro ni jde hlavně o to, že dominantní roli bude hrát právě ona spolu se Spojenými státy, které podle ní upadají, zatímco ona sama je na vzestupu. V Pekingu se o tomto pohledu moc nemluví, u vlády a na chování čínských podnikatelů je ale stále patrnější.
Až donedávna se Čína věnovala jednomu hlavnímu projektu, kterým bylo dosažení rychlého tempa růstu příjmů na hlavu. Země měla také jasno v tom, co chce od zbytku světa. Neměla ráda, když některé země kopírovaly její ekonomický model, protože jí tím vznikala konkurence. A vyhovovalo jí, že nebyla zatahována do ad hoc vojenských koalic v případech, které se přímo netýkaly její sféry vlivu. Nebylo ale moc jasné, co chce Čína pro svět – jaký řád by podle ní měl ve světě vládnout. Spojené státy oscilují mezi „tvrdou silou“ spočívající na jejich vojenské síle a „měkkou silou“, která stojí na podpoře tržních ekonomik a demokracií. Čína se dosud zaměřovala na budování vztahů po celém světě, ve kterých využívala svou obrovskou ekonomickou moc.
Dosavadní strategie Číny vedla k tomu, že se dostala do popředí v oblasti globálního obchodu, ale silně zaostávala v ostatních oblastech. Příkladem je financování infrastrukturních projektů či přímé zahraniční investice. I to se ale nyní mění a Čína se stává významným investorem i investiční destinací. Podobně jako Japonsko v osmdesátých letech nakupuje řadu firem v zahraničí, investuje velké částky do energetiky a tam, kde je to možné, i do těžby přírodních zdrojů. Viditelné je to zejména v Africe, ale velkých objemů dosahují i investice v USA, Austrálii, Kanadě a Brazílii.
Putinovo Rusko by rádo věřilo tomu, že když mu Západ zavřel dveře před nosem, ostatní mu je otevřou díky jeho partnerství s Čínou. Afrika se na ni zase spoléhá v oblasti investic do infrastruktury. Čínský postoj k rozvíjejícím se ekonomikám ale odráží pouze to, že její národní zájmy se nyní potkaly s finančními potřebami těchto ekonomik. O žádnou solidaritu nejde. Čína má jasnou strategii – řešit problémy postupně, od těch nejdůležitějších k těm méně důležitým. Před snahou o získání vojenské moci se tak tato země zaměřovala hlavně na ekonomiku. Ta je důležitější než geopolitika. Číně také nejde o žádné rozšiřování „čínských hodnot“ do zbytku světa. Její „měkká síla“ je založena jen a pouze na penězích.
Autorem je Marcos Troyjo z Columbia University.
Zdroj: FT, BeyondBrics