V zářijovém prohlášení o své politice zohlednil americký Federální rezervní systém – významným způsobem – dopad globálního ekonomického vývoje na Spojené státy, a tím i na americkou měnovou politiku. Fed se rozhodl oddálit zvýšení úrokových sazeb částečně i kvůli očekávání amerických politiků, že zhodnocování dolaru sníží dovozní ceny, a tím naruší jejich schopnost splnit dvouprocentní inflační cíl.
Ve skutečnosti je to tak, že měnové pohyby v jiných zemích sice mohou mít značný dopad na jejich inflaci, avšak pohyby dolaru jen zřídkakdy významně či trvale ovlivňují ceny v USA. Rozdíl samozřejmě spočívá v dominantní roli dolaru při vypořádávání mezinárodního obchodu: ceny se stanovují v dolarech.
Stejně jako je dolar často účetní jednotkou v dluhových kontraktech, i když věřitel ani dlužník nejsou americkou entitou, činí také podíl dolaru na fakturaci mezinárodního obchodu přibližně 4,5násobek amerického podílu na světovém importu a trojnásobek jeho podílu na světovém exportu. Ceny přibližně 93% amerického importu se stanovují v dolarech.
V tomto prostředí patří průmět dolarových pohybů do cen neropného importu USA k nejnižším na světě jak krátkodobě (jedno čtvrtletí), tak i v dlouhodobějším měřítku (do dvou let), a to ze tří klíčových důvodů. Za prvé se mezinárodní obchodní kontrakty nově sjednávají nepříliš často, což v praxi znamená, že ceny v dolarech zůstávají během dlouhého období – přibližně deseti měsíců – navzdory výkyvům devizového kurzu fixní.
Za druhé většina exportérů zároveň dováží meziproduktové vstupy, které jsou oceňovány v dolarech, takže fluktuace devizového kurzu mají jen omezený dopad na jejich náklady, a tím i na jejich motivaci měnit ceny stanovené v dolarech. A za třetí platí, že exportéři, kteří si chtějí udržet podíl na světových trzích – kde se ceny stanovují převážně v dolarech –, raději drží stabilní dolarové ceny, aby nepadli za oběť idiosynkratickým kurzovým pohybům.
A i onen malý dopad, který šoky dovozních cen na americkou inflaci přece jen mají, je navíc velmi přechodný: převážná část efektu vyšumí po pouhých dvou čtvrtletích. Například prudké zhodnocení dolaru o 10% by v nadcházejících 2-3 čtvrtletích kumulativně snížilo inflaci u nepalivového dovozu o 4,4%, avšak poté by mělo na inflaci jen zanedbatelný dopad.
Pokud vezmeme výdaje na dovoz spotřebního zboží, pak desetiprocentní zhodnocení by snížilo inflaci měřenou indexem spotřebitelských cen (CPI) v prvních dvou čtvrtletích o pouhého 0,5 procentního bodu. A i to je pravděpodobně horní hranice, protože předpokládá, že američtí maloobchodníci plně přenesou jakékoliv zvýšení dovozních cen na spotřebitele.
V praxi je však pravděpodobnější, že obchodníci zvednou maloobchodní marže a sníží průmět nákladů do cen. Odhadovaný cenový průmět u importu průmyslového zboží, jež lépe vystihuje skutečný obsah spotřebního koše, je ještě nižší než průmět veškerého nepalivového dovozu.
Tyto faktory sice izolují USA od inflačních tlaků pramenících z výkyvů devizového kurzu, ale zároveň zvyšují zranitelnost jiných zemí, zejména rozvíjejících se ekonomik. Dolarové ceny většiny importu do těchto zemí příliš nereagují na kurzové pohyby, a proto se průmět těchto pohybů do dovozních cen denominovaných v domácích měnách blíží 100%.
Dopad pohybů devizového kurzu na inflaci je ve většině zemí 3-4krát vyšší než v USA. Například desetiprocentní znehodnocení turecké liry by za jinak rovných podmínek zvýšilo kumulativní inflaci CPI o 1,65-2,03 procentního bodu během dvou let.
Navzdory této nerovnováze se dominance amerického dolaru coby fakturační měny pravděpodobně v brzké době nezmění – v neposlední řadě proto, že změna by vyžadovala koordinovaný postup obrovského počtu vývozců a dovozců z celého světa. Euro by se vzhledem k objemu obchodu mezi členskými státy eurozóny mohlo jevit jako silný náhradní kandidát, avšak mimo Evropu se tato měna ani zdaleka nepoužívá tak běžně jako dolar.
Při rozhodování o otázce, kdy normalizovat úrokové sazby, přikládá Fed značnou váhu slabosti inflace a jejím globálním příčinám. Ačkoliv je však pravda, že některé globální trendy – zejména klesající ceny komodit a možná také zpomalení růstu rozvíjejících se ekonomik a stoupající finanční volatilita – mohou stlačovat inflaci, zhodnocování dolaru inflaci nestlačí, přinejmenším ne významným způsobem. Silnější dolar proto není legitimním důvodem k oddalování normalizace amerických úrokových sazeb.
Gita Gopinathová, profesorka ekonomie na Harvardově univerzitě, je hostující výzkumnou pracovnicí v bostonské Federal Reserve Bank, výzkumnou pracovnicí Národního úřadu pro ekonomický výzkum a držitelkou titulu „Mladý globální lídr“ udíleného Světovým ekonomickým fórem.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org