Když bývalý britský ministerský předseda John Major přijel v roce 2014 do Berlína, měl pro Němce důležitou zprávu. Tedy alespoň si o ní myslel, že je neuvěřitelná. Šlo o hrozbu Brexitu – odchodu Velké Británie z Evropské unie. V Berlíně sdělil, že tato hrozba je reálná a Němci by se podle toho měli chovat. Jenže toto varování, které bylo s velkou pompou oznámeno v jednom velkém konzervativním think tanku, velkou pozornost nevzbudilo. Německá média mu vlastně nevěnovala vůbec žádnou pozornost.
Je možné, že Major udělal chybu hlavně v načasování, protože britské referendum o Brexitu se nebude pravděpodobně konat dříve než v roce 2017. Předtím proběhne řada průzkumů veřejného mínění a řada debat, kde zazní mnoho argumentů pro i proti. Vláda Davida Camerona se bude snažit získat od EU ústupky a doma bude budovat podporu pro „nový a lepší Brusel“. Vedení EU se bude vyhýbat tomu, aby se nechalo Brity vydírat. A protože Evropu nyní nejvíce tíží uprchlická krize a střežení jejích vnějších hranic, celý problém Brexitu bude jen podružným tématem.
Němci a Britové se mají rádi...
Na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že tu nehovoříme o možném odchodu nějaké malé země z jihu Evropy, která vyrábí chutný olivový olej a obrovské dluhy. Hovoříme o Velké Británii, která je druhou největší ekonomikou EU a jejím třetím největším národem. Během jejího členství v unii významně finančně přispívala na její chod, její zpravodajské služby a armáda jsou ve světě špičkou a stále těží z toho, že tato země byla globální velmocí. V mnoha ohledech jsou pak Němci blíže britským tržním liberálům než francouzským státním intervencionistům.
Německo by tedy mělo mít určité obavy z toho, že z EU odejde významný poskytovatel finančních prostředků a potenciální spojenec při prosazování reforem. Proč tedy Němci tyto obavy necítí? Proč se o Británii nezajímají? Neil MacGregor, který stojí v čele British Museum, tvrdí, že Němci mají Brity ve velké oblibě, ale zároveň o nich mají velmi zkreslené informace. Ty v sobě míchají staré stereotypy typu odpoledního čaje s představami bezohledného kapitalismu. Pro většinu Němců je nejsympatičtějším obrázkem Británie skupina komiků Monty Python, a to včetně jejich scénky, ve které ředitel jednoho hotelu přikazuje svým zaměstnancům, aby před německými hosty nehovořili o válce.
Němcům skutečně nevadí, když Britové hovoří o válce, protože vědí, co udělali a jsou Britům vděční za to, že jim po válce pomohli vybudovat demokracii. Zajímá je, co se v této zemi děje, ale když přijde na otázku EU, Němcům trochu dojde trpělivost. Vztah Velké Británie a EU je už dlouho napjatý, Britové mají řadu výjimek a protestují proti vytváření ještě těsnějších politických vazeb. Navíc se rozhodli ponechat si libru namísto toho, aby přijali euro. Pro Německo je právě tento poslední bod velmi citlivý, protože většina jeho obyvatel si ve svém srdci přála, aby si i jejich země nechala marku. Psychologové by mohli zkoumat, jak silná je německá závist vůči Británii kvůli tomu, že má svou měnu a řadu zmíněných výjimek. Přitom to byl sám Winston Churchill, kdo v roce 1946 volal po vytvoření Spojených států evropských. Jenže on sám k tomu dodal, že tato unie bude založena na vztahu mezi Německem a Francií a Británie jim bude pouze „přítelem a sponzorem“.
Churchillova neochota směrovat Velkou Británii do samého srdce Evropy měla vliv na další generace Britů. Ti se domnívali, že jejich ekonomika je dost silná na to, aby si vystačila sama. Utvrzovaly je v tom i vztahy k bývalým koloniím a zemím Commonwealthu, které se zdály být slibnější než obchodní vazby s kontinentální Evropou. A Britové jsou už dávno euroskeptiky, kteří místo budování institucí v Bruselu tiše sledují, jak je budují jiní. Bruselské struktury jsou přitom svou povahou převážně francouzské. Nespočet anonymních byrokratů, kteří celý život nepracovali jinde než ve státní správě, je Němcům cizí stejně, jako je cizí Britům.
Celkově tedy nejsou postoje vůči EU u Britů a Němců zase tak vzdálené. Stále větší počet Němců by byl radši, kdyby se o klíčových politických otázkách rozhodovalo na národní úrovni a ne v Bruselu. Zejména konzervativní Němci by rádi omezili výdaje EU a omezili eurozónu jen na ekonomiky na severu Evropy. Na rozdíl od Britů by ale Němce ani nenapadlo, že by z EU odešli.
...ale nikdy ne současně
V Německu se říká, že „Němci a Britové se mají rádi. Ale nikdy současně“. Po druhé světové válce Britové Němcům záviděli prudký růst jejich ekonomiky, protože britský průmysl sužovaly konflikty se zaměstnanci a chronické podinvestování. Snahy o napodobení německého přístupu nebyly úspěšné. Zlom nastal ve chvíli, kdy se k moci dostala Thatcherová. Ta ale Němcům příliš nedůvěřovala. Když jí Helmut Kohl pozval na večeři, nabídl jí Saumagen – nadívaný vepřový žaludek. Thatcherová se o jídle nevyjádřila nijak valně, ale to většině Němců nevadilo, protože jim také nechutná. Co jim ale vadilo hodně, bylo snížení britských plateb do EU.
V devadesátých letech pak přišel Tony Blair s jeho třetí cestou, která měl kombinovat svobodné trhy a sociální spravedlnost. Inspiroval se i u Gerharda Schrödera. Ale pak začala válka v Iráku a Blair navíc začal upevňovat vztahy státu a bankéřů. Když posléze v roce 2008 přišla finanční krize, německá náklonnost k Británii značně ochladla. Zajímavé je, že nyní ji cítí spíše Britové vůči Němcům. Přispělo k tomu mistrovství světa ve fotbale v roce 2006 a nyní je patrný značný britský zájem o vše německé od Bundesligy až po současné německé umělce, jako je Anselm Kiefer, Sigmar Polke a Gerhard .
Pokud chcete, tak běžte
Většina Němců by byla ráda, kdyby Velká Británie zůstala v EU. Jejich vztah k Evropě je ale mnohem silnější než k ostrovnímu národu, který od samého počátku váhá, co vlastně chce. Německo by bylo rádo, kdyby se Britové konečně rozhodli, ale zároveň si nepřejí, aby EU výrazně ustupovala jejich požadavkům. Francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius k tomu trefně poznamenal, že britské snahy se podobají tomu, jako kdyby někdo přišel do fotbalového klubu a pak začal prosazovat, aby se místo fotbalu hrálo ragby. Němci mají radši fotbal a stojí na stejné straně jako Francouzi. Pokud jim Britové řeknou o Brexitu, odpovědí jim: Rádi bychom, abyste zůstali. Ale jestli musíte jít, tak běžte.“
Autorem je německý spisovatel a novinář Konstantin .
Zdroj: Politico