Rusko a Ukrajina prožily většinu postsovětské historie v roli siamských dvojčat. Během posledních dvou let ale probíhalo to, co můžeme v rámci tohoto příměru nazvat chirurgickým oddělením. Platí jak v oblasti politiky, tak ekonomiky. V roce 2016 bude tento „zákrok“ v podstatě dokončen. Obě dvojčata mají před sebou těžké období. Zdá se však, že to slabší, kterým je Ukrajina, má výhled lepší.
Ukrajina vyhlásila nezávislost v srpnu roku 1991 a snažila se o vytvoření identity, která by jí přinesla úplnou nezávislost na Rusku. Její druhý prezident Leonid Kučma dokonce napsal knihu „My nejsme Ukrajina“. V praxi ale Ukrajina následovala svého většího souseda v celé řadě oblastí, a to i během období neúspěšného obratu na Západ v letech 2005–2010. Zdědila stejný základ právního systému a sovětské byrokracie. I její pokusy o reformy byly často jen imitací podobných pokusů prováděných v Rusku. Když jsem se v roce 2011 přestěhoval z Moskvy do Kyjeva, cítil jsem se stále jako doma.
Ekonomicky zůstala Ukrajina ruskou kolonií, pro Moskvu ale příliš významnou nebyla. Během posledního roku, kdy se ještě neválčilo, navštívilo Rusko 6,1 milionu Ukrajinců a asi dvě třetiny z nich tam šly za prací. Více jich cestovalo jen do Polska, které pro Ukrajinu slouží jako vstupní brána do EU. Rusko si na takový stav velmi rychle zvyklo a ruský prezident Vladimir Putin stále hovoří o tom, že „Rusové a Ukrajinci jsou jedním národem“. To už ale není pravda, protože poslední dva roky sebou přinesly rozdělení, které u dvou velmi propojených zemí nemá po druhé světové válce obdoby.
Moskva zpřísňuje pravidla, podle kterých se musí řídit Ukrajinci přicházející do Ruska za prací. Od poloviny roku 2016 budou navíc Ukrajinci moci cestovat do EU bez víz a pohyb tímto směrem tak bude pravděpodobně mnohem populárnější. Prudce se propadá také vzájemný obchod mezi Ruskem a Ukrajinou. Ukrajinské firmy se snaží o udržení pozic na ruském trhu a používají k tomu krymskou zónu volného obchodu, kterou obě země tiše respektují. Důvodem je zejména přísun levných potravin z Ukrajiny. Někteří ukrajinští radikálové ale proti tomu protestují a sama Moskva plánuje tuto zónu zrušit. Ruské importy jsou zase postiženy tím, že většina průmyslových firem na Ukrajině se nachází na východě postiženém vojenským konfliktem a tudíž klesá jejich poptávka po energiích.
Ruská ekonomika trpí mnohem více kvůli nízkým cenám ropy než kvůli sankcím. Putinova vláda se ale v reakci na sankce střelila do vlastního kolena, protože zavedla embargo na dovoz potravin ze Západu. Výsledkem je pohroma, protože Rusko není schopno nahradit potraviny vlastní produkcí. Trpí tak i maloobchod. Ruský HDP v minulém roce podle odhadů klesl asi o 3,8 %.
Ukrajina ztratila 3 miliony svých obyvatel ve srovnání s rokem 2013. Příčinou je hlavně zabrání Krymu. Její průmyslová produkce klesla o 20 %. Pro zemi, která je už tak chudá, je to samozřejmě pohroma. Můžeme se však domnívat, že dna už bylo dosaženo. Rusko nemá na další vojenský konflikt chuť a ekonomické indikátory ukazují na pomalé zlepšování. Ekonomové se domnívají, že ukrajinská ekonomika v roce 2016 poroste o 1,4 %, zatímco ruská ekonomika by měla o 0,2 % klesnout. V jejím případě je dno stále v nedohlednu a vláda nemá moc přesnou představu o tom, jak se vypořádat s propadem cen komodit. Izolace a represe budou i nadále klíčovými nástroji.
Rusko bude v roce 2016 i nadále mnohem bohatším a silnějším národem než Ukrajina. Ta si ovšem bude užívat relativního zlepšování své situace i v případě, když neudělá nic s obrovskou korupcí a nekompetentním vládním sektorem. Má podporu ze strany MMF, dohodla se na snížení dluhu a dalších ústupcích ze strany věřitelů. Rusko také není ztracený případ a už se dostalo z horších krizí, než je ta současná. Ale Ukrajinci toho mají přece jen více, na co se mohou těšit.
Autorem je Leonid Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg