Pokud se Velká Británie rozhodne odejít z EU, konečný výsledek tohoto kroku bude záviset na tom, jak tento „rozvod“ v praxi proběhne. Šlo by o obrovskou výzvu, pro kterou neexistuje precedens. Podle některých právníků by tento proces byl složitější než dekolonizace či rozdělení států, ke kterým v minulosti už došlo. Musely by být vypořádány všechny vzájemné účty a rozvázány dosavadní smluvní vztahy, musely by být vytvořeny nové zákony, které měly doposud základ v normách EU. Ty podle některých odhadů tvoří asi šestinu právních norem používaných ve Velké Británii. K tomu je nutno přidat 12 295 regulačních nařízení používaných v EU, které se týkají všeho možného od fungování bank až po potravinové standardy. To vše by dnem odchodu z EU přestalo platit.
Británie by také musela znovu jednat o dlouhé řadě obchodních dohod s různými zeměmi. Tyto dohody byly totiž dojednány v rámci celé EU a Británie by je nemohla v případě odchodu z Evropské unie automaticky používat dále. Celé toto ohromné cvičení by mělo mít jedno pozitivum: Eliminovalo by špatné právní a regulační normy. Z technického hlediska by to ale bylo nesmírně náročné. Navíc je možné, že jednání o rozvodu by bylo přerušeno mimořádnými volbami. David Cameron sice řekl, že zůstane premiérem i v případě odchodu Británie z EU, avšak někteří jeho ministři o tom pochybují. K tomu se mohou objevit požadavky na nové referendum o nezávislosti Skotska, které by mohlo chtít zůstat v EU.
EU se může v případě Brexitu obávat, že o odchodu začnou uvažovat i jiné země a bude se tomu snažit zabránit tím, že Velkou Británii potrestá tvrdými podmínkami při jednání. Bývalý maďarský premiér Gordon Bajnai k tomu říká: „Udělali by celý proces co nejbolestivější, a to finančně nebo politicky. Velká Británie by čelila nepřátelské Evropě.“ Zastánci Brexitu ale tvrdí, že podobná varování se ozývala, když jejich země jednala o přijetí eura. A k naplnění podobných predikcí zkázy nakonec nedošlo. Podle těchto lidí je naopak v zájmu politiků v Londýně, Bruselu i Berlíně, aby vše proběhlo hladce. Euroskeptik a poslanec John Redwood poukazuje na to, že „Británie je pátou největší ekonomikou na světě a většina našich partnerů bude jednat rozumně a citlivě“.
Bývalý komisař EU pro obchod Karel De Gucht ovšem tvrdí, že rozvod by byl „složitý a nebezpečný“. Jednání by podle jeho názoru bylo teoreticky možné dokončit do dvou let, ale podle jiných je to příliš optimistický předpoklad. Británie má sice řadu příkladů, jak by nové vztahy s EU mohla koncipovat – jednou z možností je model švýcarský, další třeba model kanadský. Podle řady politiků z Bruselu i Londýna je ale situace Británie unikátní a podobné modely jí moc nepomohou. Jednou z prvních otázek, kterou by v případě odchodu musela řešit, jsou cla. Jestliže by se rozhodla je zavést, musela by mimo jiné vytvořit hlídanou zónu na hranicích s Irskem. A to by mohlo mít vážné dopady na křehký mír v Severním Irsku.
Zastánci Brexitu tvrdí, že EU by se chovala iracionálně, pokud by chtěla poškodit obchodní vazby s Velkou Británií. Praxe ovšem ukazuje, že EU od zemí, jako je Švýcarsko či Norsko, požaduje stále více ústupků. Nabízí jim přístup na obrovský trh, ovšem s tím, že musí přijmout normy, které se v EU používají. Pokud ne, přístup na trh nebude. Například Norsko tak má přístup na společný trh, ale platí své příspěvky do společného rozpočtu a musí přijímat pravidla volného obchodu. Má sice nezávislou politiku v oblasti zemědělství a rybolovu, ale jinak se musí podvolit regulaci EU. Přitom v EU nemá téměř žádný hlas. Švýcarsko zase jedná o přístupu na evropský trh u každého sektoru zvlášť. Jeho pozice je celkově méně provázaná s EU, ovšem tento model se dostává do stále větších potíží a EU by pravděpodobně nebyla ochotna jej v případě Velké Británie přijmout.
Vedle uvedených dvou modelů můžeme ještě uvažovat o modelu tureckém a kanadském. Turecko je součástí bezcelní unie, jeho vnější celní tarify jsou stanoveny EU a turecké exporty do EU jsou bez cla. Ankara tak má přístup na jednotný unijní trh, ale netýká se to služeb či zemědělství. Británie by v rámci podobného systému nebyla suverénní zemí v oblasti obchodu a netěžila by z dohod o volném obchodu uzavřených mezi EU a zeměmi, jako je například Jižní Korea. Na druhou stranu by musela souhlasit s korejským přístupem na její vlastní trh.
Obchodní dohoda mezi EU a Kanadou má nejvyšší ambice a pokouší se o významné snížení vzájemných bariér obchodu. Pro Velkou Británii by mohla sloužit jako vhodný model, ale jeho implementace je do značné míry podmíněna politikou. Pokud by skutečně došlo k takto koncipované dohodě, EU by pravděpodobně požadovala vliv v oblasti regulace ve Velké Británii a značnou míru koordinace. Kdyby pak Velká Británie nedosáhla žádné konkrétní dohody, mohla by s EU obchodovat na základě mezinárodního režimu, který využívá například Nový Zéland. Ne všechna odvětví by pak ale spadala do oblasti nízkých cel a existovaly by i jiné bariéry obchodu s EU, včetně regulace finančních služeb. Zastánci Brexitu však přesto tvrdí, že jeho celkový náklad by byl i v takovém případě nižší než současné příspěvky, které Británie odvádí do EU.
Autorem je Alex Barker.
Zdroj: FT