Zatímco minule český PMI zcela jasně zklamal, tentokrát nezanechává emoce žádné. Můžeme se sice radovat z toho, že dopadl lépe než minule a zase se vrátil nad hranici 50, když dosáhl 50,1, nicméně nadšení toto číslo může jen těžko vyvolat. Zvlášť, když PMI naznačuje, že nových zakázek v průmyslu opět ubývá.
Aktuální výsledky PMI můžeme vykládat tak, že po dlouhodobém a poměrně silném růstu se tuzemský průmysl dostává do fáze stabilizace. Vyčerpaly se hlavní pro-růstové stimuly a začíná se proto korigovat i samotná dynamika tohoto nejvýznamnějšího odvětví.
Ostatně i tvrdá – leč docela zpožděná – data naznačují, že růst průmyslu se začíná vracet k normálu. Zpomaluje i růst zaměstnanosti a zakázky už nerostou dvouciferným tempem. Má to svoje příčiny jednak ve faktu, že odeznívají efekty levných energií, jednak docházíme do fáze nasycenosti některých trhů, mezi něž zřejmě patří už i ten evropský automobilový.
Rovněž však nemá nad novými PMI smysl truchlit. Dalo se docela dobře předpokládat, že průmysl časem narazí na hranici svých možností limitovaných i domácí i zahraniční poptávkou a že druhá polovina roku bude pro toto největší odvětví slabší než ta první. Slabší ovšem znamená pouze zpomalení nikoliv propad, protože k tomu by český průmysl a celou ekonomiku mohla v současné době dotlačit pouze evropská poptávka. A ta si rozhodně nevede až tak špatně.
Aktuální data PMI nejsou důvodem k přehodnocování výhledu HDP ani průmyslu pro letošní rok. Odpovídají očekávanému trendu zpomalování, a proto nijak nevybočují z našeho hlavního scénáře. Jak na tom průmysl skutečně byl ve srovnání s PMI, se ovšem dozvíme až říjnu. Prozatím počítáme s mírným poklesem za červenec a stabilizací v srpnu.
Stejně tak nemá smysl přemalovávat výhledy konce intervenčního režimu ČNB, která rovněž počítá pro letošní rok s pomalejším růstem ekonomiky. Jediné, co by se centrální bance v kontextu nových čísel nemuselo až tak líbit, je fakt, že si firmy pořád na zvýšení cen své produkce netroufají. Inflace bude muset holt přijít odjinud.