Nenapíšu nic nového, když poukážu na to, jak ve skutečnosti funguje eurozóna. Prezident německé centrální banky Bundesbank Weidmann nedávno zaútočil na Evropskou komisi s tím, že neprosazuje dodržování fiskální disciplíny, která je definována v Paktu stability. Je na tom něco špatného? Nejde jen o další důkaz toho, že Němci jsou posedlí dodržováním pravidel?
Na první pohled by se zdálo, že Němci dodržováním pravidel posedlí skutečně jsou. Všichni jsou si navíc vědomi toho, že země EU musí snížit své rozpočtové deficity pod 3 % HDP. Méně známo ovšem je, že v roce 2011 byl v EU v rámci boje s makroekonomickými nerovnováhami přijat širší plán, který má za cíl následující: „Identifikovat a řešit potenciálně nebezpečné makroekonomické nerovnováhy, které by mohly působit negativně na ekonomickou stabilitu eurozóny, EU či jednotlivých členských zemí.“
Celý program je postaven na 14 indikátorech, mezi které patří i „tříletý plovoucí průměr bilance běžného účtu v poměru k HDP“. Hranice, mezi kterými by se tento indikátor měl pohybovat, byly nastaveny na +6 % a -4 %. A německé přebytky běžného účtu se od přijetí těchto pravidel soustavně drží nad hranicí 6 %, v roce 2016 se dokonce čeká dosažení 9 %. Konkrétní vývoj bilance běžného účtu v poměru k HDP v Německu a eurozóně jako celku spolu s povolenou horní hranicí zobrazuje graf:
Německo tedy soustavně porušuje zmíněné pravidlo a sankcím samozřejmě nečelí. Chápu, že s tím Němci problém nemají. Možná by pak ale neměli být tak aktivní v případě, když nějaké pravidlo poruší někdo jiný. Nebo můžeme souhlasit s Jensem Weidmannem, že Evropská komise by měla uplatňovat tvrdší postup vůči těm, kteří pravidla porušují. Ovšem měla by tak činit bez rozdílu, aby si všichni byli skutečně rovni.
Autorem je italský ekonom Francesco Saraceno.
Zdroj: FSaraceno.wordpress.com