Emmanuel Macron vytáhl minulý měsíc z volebního klobouku příslovečného králíka. Navzdory nevalným vyhlídkám zvítězil tento nezávislý centrista rozhodujícím způsobem ve francouzských prezidentských volbách, když porazil krajně pravicovou populistku Marine Le Penovou – a současně pokořil starou gardu francouzského establishmentu. A nebyl to jeho poslední trik: zdá se, že si nyní zajistí také výraznou většinu ve francouzském Národním shromáždění.
Zda je však politický nováček Macron něčím více než jen volebním mágem, to se ukáže až podle úspěchu či neúspěchu ekonomického programu, který jeho vláda uzákoní.
Přátelé Francie a sjednocené Evropy nepochybně pocítili po Macronově vítězství úlevu. A v prvních dnech jeho prezidentského působení za ním stojí i francouzská veřejnost; podle nedávného průzkumu veřejného mínění se prezident těší důvěře 62% obyvatel. Dobrá vůle se však může rychle rozplynout, a proto musí Macron svého prvotního mandátu hbitě využít k zavedení reforem fiskální a daňové politiky, trhu práce a školství, abychom jmenovali alespoň několik oblastí, v nichž jsou už dlouho zapotřebí změny.
Dvěma nejbezprostřednějšími problémy Francie jsou neduživý růst a nedostatečná tvorba pracovních míst. V uplynulých 12 letech se francouzský HDP zvyšoval tempem sotva 1 % ročně, což bylo méně než nikterak závratný růst v Evropské unii jako celku, přičemž míra nezaměstnanosti se v současné době pohybuje těsně nad hranicí 10 %. Pouze pět zemí EU – Chorvatsko, Itálie, Kypr, Španělsko a Řecko – má nezaměstnanost vyšší.
Nezaměstnanost souvisí s náklady
Macron by se proto měl během svého prvního pětiletého funkčního období zaměřit na zvýšení růstu francouzského HDP na průměrnou hodnotu nejméně 2 % ročně a stlačení nezaměstnanosti pod hranici 6 %. Nejsnazším způsobem, jak obou cílů dosáhnout, je soustředit se na oblasti, v nichž má Francie oproti jiným státům EU neuspokojivé výsledky.
Problém nezaměstnanosti částečně souvisí se skrytými náklady. Francie vykazuje jedny z nejvyšších mzdových nákladů na zaměstnance v EU a přirozeným důsledkem tohoto stavu je velmi vlažný nábor pracovníků. A protože roste také nerovnost, mnohé Francouze právem rozčiluje, že práce je zdaněna více než kapitálové příjmy. Objem daní ze mzdy dosahuje ve Francii 19 % HDP – což značně převyšuje unijní průměr 13 %. Tato daň je obzvláště zhoubná, protože zatěžuje pouze zaměstnavatele. Macron by ji proto měl snížit jako první.
Rovněž francouzské vládní výdaje dosahující 57 % HDP jsou nejvyšší v EU, jejíž průměr činí 47 %. Tato zátěž je přehnaná a značně brzdí hospodářský růst. Vláda by měla pracovat na snižování těchto výdajů (zejména nafouklých programů sociální ochrany) nejméně o jeden procentní bod ročně.
Další oblastí zralou k reformám jsou podnikové daně. Francie má jednu z nejvyšších daní z příjmu právnických osob v Evropě – její hodnota dosahuje 33 %. Výnosy z těchto daní, které představují 2,6 % HDP, se ovšem nijak neodchylují od průměru EU. Francie by si mohla dovolit snížit daň z příjmu na 25 %, jak už navrhl Macron, aniž by to znamenalo podstatný výpadek ve výběru daní.
Téměř ve všech fiskálních ukazatelích představuje Francie vybočení z průměru (spolu s Finskem a Belgií, které v posledních letech rovněž fungují pod své možnosti). A protože se dnes zdá zřejmé, že Francie neměla z uvolněné politiky žádný prospěch, měl by být Macron schopen dosáhnout konsensu na snížení daní a výdajů. Odbourání fiskální zátěže pro ekonomiku bude klíčem k obratu situace.
Těžkopádný zákoník práce a školství
Francie však potřebuje i komplexnější strukturální reformy, z nichž nejnaléhavější jsou liberalizace a zjednodušení složitého zákoníku práce, který příliš komplikuje přijímání a propouštění zaměstnanců. Nejzranitelnější jsou ti, kdo jsou nejméně integrovaní do ekonomiky, zejména mladí lidé a přistěhovalci. Tímto problémem trpí většina evropských zemí, avšak francouzská míra nezaměstnanosti mladých lidí, která dosahuje 26 %, je podstatně vyšší než unijní průměr 19,6 %. Zjednodušení zákoníku práce by mělo být projednáno se sociálními partnery, aby se zmírnily nebo i odvrátily stávky a protesty.
A konečně si velkou pozornost zaslouží i francouzský systém školství. OECD hodnotí francouzské středoškoláky jako jen lehce nadprůměrné mezi rozvinutými světovými ekonomikami. Ve Francii podobně jako v mnoha dalších evropských zemích existuje v oblasti přípravy mladých lidí na trh práce velký prostor ke zlepšení.
V případě francouzských univerzit se situace jeví ještě hůře. Podle týdeníku Times Higher Education Supplement, který vytváří žebříček světových univerzit, se nejlepší francouzská univerzita École Normale Supérieure řadí až na 66. místo na světě. Bez reformy vyššího vzdělávání nemůže Francie ani zdaleka konkurovat britským a americkým institucím.
Všechny tyto reformy může francouzská vláda uskutečňovat jednostranně, bez EU. Unie by však mohla francouzské ekonomice pomoci podporou různých trhů. Volný obchod v oblasti služeb patří mezi původní čtyři svobody EU; jednotný trh služeb však dnes funguje špatně. Francie může mnoho vytěžit z další liberalizace svého domácího trhu služeb. A digitální trh EU je zlatou žílou, která čeká na odkrytí, třebaže participace Francie na tomto trhu je překvapivě omezená. Pomoci by mohl lepší přístup k rizikovému kapitálu, který by usnadnila liberalizace finančních služeb.
Macronovo vítězství – a pravděpodobné hladké vítězství jeho hnutí LREM v parlamentních volbách – poskytlo Francii obrovskou příležitost. Vzhledem k rozsahu a hloubce potřebných reforem však budou prezidentovy politické líbánky krátké. Musí rychle začít vykazovat výsledky, jinak jeho kouzelný proutek brzy přestane fungovat – a francouzští voliči se postarají o jeho odchod ze scény.
Anders Aslund je vysoce postaveným členem Atlantické rady se sídlem ve Washingtonu. Jeho kniha, kterou napsal se Simeonem Djankovem, nese název Europe’s Growth Challenge (Výzva pro evropský růst).
Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org