Když Jan Werich zpíval „ten dělá to a ten zas tohle… a všichni dohromady udělají moc“, asi si nebyl vědom toho, že hezky shrnuje princip ekonomické specializace. Ten funguje jak na úrovni jedinců, tak na úrovni států. Jenže mezinárodní obchod není tažen jen tím, že „ten dělá to a ten zas tohle“, ale i tím, že nějaký národ chce v daný čas zrovna „jíst víc než vydělá“, jiný naopak. A i když to je v běžných diskusích často opomíjeno, právě tady se tvoří řada tenzí, které mají potenciál hodně pomáhat, či přímo vyvolávat globální bouřky (současný vývoj v Turecku nevyjímaje).
Mezinárodní měnový fond přišel nedávno s posledními daty týkajícími se globálních obchodních (ne)rovnováh. Následující tabulka ukazuje země s největšími přebytky běžného účtu a v druhé části s největšími deficity, a to v absolutní hodnotě. Další sloupce pak ukazují, jak to s těmito deficity a přebytky vypadá relativně ke světovému produktu a pak relativně k produktu dané země. Jinak řečeno, čísla ukazují, které země v roce 2017, zjednodušeně řečeno, konzumovaly (spotřebovaly, či v tom lepším případě investovaly) více, než vydělaly a země v opačné pozici:
Přebytkovým přeborníkem je nepřekvapivě Německo, ale relativně ke svému produktu jsou na špici země jako Singapur, Taiwan. Větší relativní přebytky má i Irsko, či Nizozemí. Z globálního pohledu ale na straně přebytků k (ne)rovnováhám přispívají zejména Němci, s odstupem za nimi Japonci a Čína. U ní je ale přitom třeba zdůraznit, že její přebytky se již značně snížily z maxim dosažených v roce 2007.
Na straně deficitů pak žebříčku dominují Spojené státy, až s velkým odstupem za nimi se nachází Velká Británie a pak opět s velkým odstupem Kanada, Indie, Turecko (což je značně relevantní s ohledem na současné tenze v jeho ekonomice). Relativně k domácímu produktu ale nejsou deficity USA ani zdaleka největší – těmi se „chlubí“ země jako Libanon, Alžírsko, či Omán a vysoké jsou relativní deficity i u zemí jako zmíněné UK, či Turecko.
Pokud nějaká země vyrábí méně, než celkově spotřebovává (tj. dosahuje deficitů), musí si na tuto svou „spotřebu nad poměry“ půjčovat. A nepůjčuje jí nikdo jiný, než země, které naopak vyrábí více, než spotřebují. S tím, jak do sebe první skupina zemí nasává přebytkovou produkci z druhé skupiny, tak roste zadlužení té první a pohledávky té druhé.
Na tomto mechanismu není samo o sobě nic zlého. Důležité ovšem je, že časem se musí polarity těchto vztahů prohodit: Dlužníci musí začít splácet a věřitelé si musí nechat splácet. Dlužníci tedy musí otočit, začít spotřebovávat méně, než vydělají a naopak věřitelé musí začít spotřebovávat více, než vydělají. Pokud tomu tak je, či se dá očekávat, že k tomu dojde, není na podobných tabulkách a miliardách v nich nic znepokojivého a nemá smysl v souvislosti s nimi hovořit o nějakých nerovnováhách.
Jenže jak asi čtenář tuší, ono přehazování polarit a toku zboží/úspor v praxi tak hladce neprobíhá. Vezměme to krátce konkrétně: Němci chtějí spořit, měnový kurz jim (relativně k marce) oslabuje periferie a k tomu jsou stále vysoce konkurenční značkově a kvalitativně. Stahují si tak k sobě poptávku a zaměstnanost ze zbytku světa, kterému na to půjčují. Japonci jsou v podobné pozici, slabost jejich domácí poptávky (síla domácích úspor, a to zejména na straně korporací) také vyžaduje, aby zaměstnanost byla „dovážena“ ze zbytku světa tím, že tam bude proudit japonské zboží. A to samé v principu platí o Číně, která se z tohoto modelu chce ovšem co nejvíce vyvázat, zatím se smíšenými výsledky. Proti této trojce pak samozřejmě stojí Spojené státy jako „spotřebitel poslední instance“. Ten do sebe nasává úspory a zboží ze zahraničí a vyváží tam svou zaměstnanost.
Tato recyklace globálních úspor, poptávky a zaměstnanosti zatím funguje relativně dobře, ale donekonečna tomu tak být nemůže. Kde leží hranice zlomu, je těžké říci a její hledání je podobné frustrující cvičení, jako třeba hledání maximální výše „bezpečného“ vládního zadlužené. Nicméně pokud nemá vše skončit krizí, která prostě udělá z pohledávek přebytkových zemí bezcenné papíry, musí dříve dojít k následujícímu (dnes to stále zní jako finance fiction, což je vlastně varující):
Z Německa se stává země spotřebitelů, která dováží více, než vyváží, protože Němci tráví víkendy v supermarketech (a přestávají všem kolem radit, aby se z nich také staly exportní velmoci). K něčemu podobnému dochází i v Číně a Japonsku. Tyto země tak svým chováním umožňují svým dlužníkům, aby jim spláceli své závazky (tj. poskytují jim poptávku a zaměstnanost). K tomu značně napomáhají silné měnové kurzy těchto zemí. Naopak z USA se stává země střadatelů. Supermarkety tam zejí prázdnotou (a není to kvůli Amazonu, protože ten trpí také). Američané si přestávají půjčovat od zbytku světa a naopak prudce klesá hodnota jejich závazků tak, jak do světa proudí atraktivní kvalitní a levné americké zboží a služby. K této levnosti přitom značně přispělo předchozí prudké oslabování dolaru vyvolané obavami z toho, že se blíží ona hranice neudržitelnosti.