Africké země se stále sbližují. Počátkem letošního roku byla uzavřena přelomová dohoda o volném obchodu. Východní Afrika učinila obrovský pokrok v oblasti volného pohybu osob. A oživuje se i závazek vytvoření jednotného trhu pro osobní leteckou dopravu, který má potenciál propojit jednotlivé země lépe než kdykoliv předtím.
Každý krok k lepší spolupráci a jednotě na kontinentu je sám o sobě důležitý. Společně pak ukazují, jak nová generace afrických lídrů chápe, že moc v jednadvacátém století pramení z velikosti a množství.
V případě Afriky však moc vyžaduje i energii, a to v doslovném smyslu: nedostatek elektrické energie dál brzdí pokrok na tomto kontinentu. A také v tomto případě je integrace nezbytnou podmínkou rozšíření a propojení trhů, snížení nákladů pro spotřebitele a podnícení růstu.
Nedosažitelná energie
Navzdory pokrokům v posledních letech více než 600 milionů Afričanů stále nemá přístup k elektřině. Solární technologie se zdokonalily a pokles cen z nich učinil životaschopnou alternativu. Stále vydatnější příliv soukromého kapitálu jde přitom ruku v ruce s rozsáhlými reformami národních energetických soustav, což by také mělo přispět ke zvýšení dostupnosti elektřiny. Další stlačování cen energie a její zpřístupňování rostoucím městům a rozsáhlým územím však zůstává i nadále náročným, a přitom stěžejním úkolem.
Všichni afričtí představitelé, se kterými hovořím, mi říkají, že zvýšení dostupnosti elektřiny je prvořadým úkolem, a většina z nich si stanovila ambiciózní cíle v oblasti výroby a přenosu energie. Dosažení těchto cílů však vyžaduje zavedení řady různých technologií, což je i za optimálních podmínek docela náročné a ještě složitější je to v případě, že se o to jednotlivé země pokoušejí samy.
Faktem je, že zdroje nejsou ve všech zemích rozmístěné rovnoměrně. Některé státy mají plyn, jiné hydrologické zdroje. Další země žádné konkrétní zdroje nemají a budují tepelné elektrárny nebo dovážejí drahá kapalná paliva, aby naplnily své potřeby. K tomu je třeba přičíst problémy s plánováním, které obvykle vedou k jednomu ze dvou výsledků: buď je zásob příliš mnoho, nebo příliš málo.
Společný trh, nebo alespoň ten subregionální
Nejefektivnějším způsobem, jak tyto nákladné nerovnováhy na trhu s elektřinou překonat, by byl společný energetický trh. Podobně jako na vnitřním trhu s elektřinou v Evropské unii by i zde obchod s energií v ideálním případě probíhal v rámci celé Afriky a představoval by součást pokračujícího rozvoje Africké unie, který tak obdivuhodně prosazuje rwandský prezident Paul Kagame. Obchodování s velkými objemy energie mezi Etiopií a Lesothem je však v dohledné budoucnosti nepravděpodobné a realističtější cesta vpřed by měla vést přes subregionální úroveň.
Jednu z takových příležitostí představuje takzvaný Západoafrický energetický fond (West Africa Power Pool). V tomto regionu má přístup k elektřině jen něco málo přes polovinu obyvatel a pouze asi 3 % vyrobené energie v současnosti překračují hranice (podle stávající úrovně kapacit). Díky integrovanému trhu by se však poptávka po energii mohla uspokojit, poněvadž státy jako Ghana, Pobřeží slonoviny a Guinea vytvářejí přebytky, kdežto země jako Burkina Faso a Mali vykazují deficit a musí se spoléhat na drahá kapalná paliva.
Takový subregionální trh by měl značné výhody nejen pro rodiny, ale i pro vlády a investory. Propojilo by se více lidí, exportní země by mohly generovat vyšší příjmy a dovoz by byl levnější, spolehlivější a čistší. Podle modelu Institutu Tonyho Blaira pro globální změnu a iniciativy americké vlády Power Africa by integrovaný energetický trh ušetřil regionu na energetických nákladech 32 miliard dolarů během příštích deseti let. Při kvalitnější infrastruktuře a zvýšené nabídce by toto číslo mohlo být ještě mnohonásobně vyšší.
Rozvoj subregionálního trhu by zároveň rozproudil hospodářský růst, vytvořil pracovní místa a zvýšil příjmy milionů lidí. Nové příležitosti by přilákaly soukromý kapitál, neboť národní trhy by se při výrobě i přenosu elektrické energie otevřely úsporám z rozsahu. Z ekologického hlediska by integrovaný trh ušetřil asi 23 milionů tun topného oleje – což se zhruba rovná roční spotřebě všech naftových vozidel ve Velké Británii.
Podmínky rozvoje
Chceme-li však plně využít potenciálu obchodování s energií, musíme splnit čtyři podmínky. Za prvé se musí změnit snaha sladit národní politiku s regionální vizí. My, kdo máme za sebou dlouhou minulost v EU, lépe než ostatní chápeme, jak je to složité, a pro některé západoafrické státy bude omezování nákladných a neefektivních, ale politicky populárních dotací vcelku obtížné. Zisky z obchodu vykompenzují nevýhody, avšak pro politiky zřejmě bude tvrdý oříšek vysvětlit tuto problematiku veřejnosti.
Za druhé je třeba rozvíjet infrastrukturu tak, aby propojila národní trhy. Mezinárodní dárci už dnes velkou část této činnosti podporují. Je nezbytně důležité dokončit ji tak, aby se izolované sítě začlenily do jedinečného regionálního trhu.
Za třetí se musí zvýšit dostupnost plynu. Jeho nejpravděpodobnějším zdrojem je Nigérie, přičemž další možností je dovoz levného zkapalněného zemního plynu (LNG). Nebudou-li státy rozvíjet zásoby, nezbude jim než se uchýlit ke kapalným palivům, která jsou dražší a mají vyšší emise oxidu uhličitého.
A konečně je nezbytným předpokladem harmonizace regulací, která zajistí správné a vstřícné prostředí. Neméně důležitá je ovšem i podpora prvotních konkrétních transakcí (jako je přenos podél západního pobřeží Afriky, z Pobřeží slonoviny do Mauritánie), které mohou státům pomoci překonat překážky a otevřít dveře rozsáhlejšímu obchodu s energií v budoucnu.
Rozvoj tohoto vnitřního trhu je klíčem k energetické budoucnosti západní Afriky. V příštím desetiletí by mohl mít významný dopad na životy více než 300 milionů lidí. Zároveň by to byl významný krok v africké snaze o větší jednotu, větší soběstačnost a vytvoření ekonomiky tažené více obchodem a méně zahraniční pomocí. A také by posílil dosavadní pokrok afrických představitelů při prosazování strategické síly v dnešním světě.
Autor: Tony Blair, premiér Velké Británie v letech 1997 až 2007, je předsedou Institutu Tonyho Blaira pro globální změnu.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org