„Před dvaceti lety bylo největším problémem americké vlády to, že postupně splatí všechny své dluhy. Podle tehdejších projekcí k tomu mělo dojít někdy v roce 2010," připomíná ekonom Tim Taylor na stránkách The Conversable Economist. A dodává, že i tehdejší šéf Fedu Alan Greenspan hovořil o „dosažení cíle, kterým je úplné splacení vládního dluhu“. Z dnešního pohledu byla tato očekávání nemístně optimistická, ale Taylor připomíná, že i dlouhodobé rozpočtové přebytky by sebou nesly složitá dilemata.
Pokud by totiž vláda díky rozpočtovým přebytkům postupně splatila všechen svůj dluh, musela by následně začít akumulovat aktiva, tudíž by vznikl problém s tím, co by měla konkrétně nakupovat. Greenspan tehdy varoval před tím, aby to byla aktiva spojená se soukromým sektorem, protože tyto nákupy by bylo těžké izolovat od politických tlaků a postupně by narušovaly fungování kapitálových trhů, alokaci zdrojů a nakonec by ohrožovaly životní standard. Jednou z tehdy diskutovaných možností byla privatizace systému sociálního zabezpečení tak, aby aktiva, která bude tento systém kumulovat, nepatřila státu, ale jednotlivcům.
Ve zmíněné době se ale hlavně začalo hovořit o tom, že vláda by měla začít tvořit konkrétní plán toho, jak se se soustavnými přebytky vypořádat. I tehdy se však poukazovalo na to, že projekce postupného splácení dluhů počítají s absencí hlubokých a dlouhých recesí či krizí. A zároveň se spoléhají na pokračující vysoký růst produktivity. Také Greenspan tehdy poukazoval na to, že ekonomové ani plošně nechápou všechny příčiny, díky nimž docházelo k růstu daňových příjmů. A hovořil o technologickém pokroku a jeho dopadu na produktivitu. Tento pokrok popisoval jako cyklický proces, který začíná pomalou penetrací nové technologie do ekonomiky, následnou prudkou expanzí a nakonec saturací. V praxi ale bylo podle Greenspana těžké určit, ve které fázi se ekonomika v danou chvíli konkrétně nachází.
Taylor ukazuje i následující graf s historickým vývojem vládních příjmů a výdajů spolu se současnými projekcemi dalšího vývoje tak, jak je vytvořila Rozpočtová kancelář Kongresu. Z grafu je vidět, kdy nastal „magický moment“ rostoucích příjmů (modrá křivka) a klesajících výdajů, který ale rázně ukončilo prasknutí technologické bubliny a následný pokles příjmů a růst výdajů.
Ekonom poukazuje i na to, že současná výše příjmů a výdajů americké vlády se pohybuje blízko jejich historického průměru. Ono období úvah o soustavném snižování dluhů pak podle Taylora ukazuje, že i lidé jako Greenspan věřili, že prudký technologický pokrok a růst produktivity může být permanentním jevem. Celé období také jasně naznačuje, jak důležitá je správná regulace a makroekonomická politika, která brání hlubokým recesím. A v neposlední řadě připomíná, že pokud by opět nastal prudký růst produktivity, pomohl by vyřešit řadu současných ekonomických problémů. Bohužel ale „neexistuje žádné tlačítko, kterým by se takový růst produktivity dal spustit. Je totiž odrazem investic do lidského kapitálu, fyzického kapitálu a technologií.“
Zdroj: The Conversable Economist