35letý politik Juan Guaidó, ještě před měsícem většině Venezuelanů neznámý, zvedl svou pravou ruku a sám sebe prohlásil prozatímním prezidentem republiky. Desítky tisíc lidí, kteří se 23. ledna shromáždili v Caracasu jako součást národní demonstrace proti režimu Nicoláse Madura, nyní považovaného za usurpátora, zajásali.
Později odpoledne muže, kterého Maduro a jeho stoupenci zavrhli jako „malého kluka“, mezinárodně uznali legitimním lídrem země s jedněmi z největších zásob ropy na světě. Americký prezident Donald Trump byl prvním, který jej uznal. Kanada a všechny větší ekonomiky Jižní Ameriky jej následovaly. Podněcoval je k tomu i americký ministr zahraničí Mike Pompeo.
„Tyranie nyní nefunkčního Madurova režimu již příliš dlouho dusí tuto zemi i její obyvatele,“ řekl Pompeo na setkání stálé rady Organizace amerických států (OAS). „Všechny členské státy, které se zavázaly podporovat meziamerický demokratický charakter, teď uznat prozatímního prezidenta musí.“ Většina členských států OAS prozatímního prezidenta uznala, ale Mexiko, El Salvador a Nikaragua oznámily, že zůstanou neutrální nebo budou dále podporovat Madura.
Guaidův růst na významnosti byl obdivuhodný. 5. ledna byl zvolen hlavou venezuelského národního shromáždění jako součást dohody o sdílení moci mezi hlavními opozičními stranami. Zdál se být skoro až náhodným prezidentem, kterého vybrali zejména díky tomu, že nebylo moc na výběr. Ze dvou dalších kandidátů z jeho strany Voluntad Popular byl jeden v domácím vězení a druhý se skrývá na chilském velvyslanectví. Shromáždění navíc bylo od roku 2016 nefunkční. Maduro jej zbavil moci poté, co opozice vyhrála většinu ve sněmovně, a nahradil jej pseudo-parlamentem, který poslouchá jeho rozkazy.
Guaidó ale dovedně využil své pozice jakožto nováčka s očividně málo nepřáteli, aby přerušil oboustranně ničivé hádky mezi opozicí a obnovil naděje všech, kteří chtěli vidět konec Madurovy vlády. Objevil se v době, kdy sousedé Venezuely i USA naléhavě hledali řešení krize této země. Madurova neschopnost ochuzovala Venezuelany a donutila desetinu obyvatel k emigraci. Loni Maduro vypsal řádné volby a dosadil se do svého šestého volebního období, které začalo 10. ledna. Ústava Venezuely tvrdí, že pokud je post prezidenta prázdný, jak tvrdí opozice, pak jej má zaujmout právě hlava národního shromáždění.
Guiadó se opakovaně zdráhal vyhlásit se prezidentem a řekl, že potřebuje podporu jak lidí, tak ozbrojených sil. Rostoucí protesty byly důkazem, že má podporu naprosté většiny Venezuelanů, i těch z chudých částí Caracasu, kde hlad a naštvání překonaly strach z režimu. Guaidó ale ještě nemůže tvrdit, že má podporu armády.
Došlo k menším vojenským revoltám, k poslední z nich 21. ledna, když 27 členů národní gardy ukradlo zbraně a vyhlásilo vzpouru. Vojenští vůdci, kteří ovládají klíčové oblasti ekonomiky od ropy, přes těžbu, až po distribuci potravin, jsou loajální Madurovi. Na to poukazuje i mexický reprezentant u OAS. Na shromáždění vyjádřil své obavy, že by tento krok mohl vést k ještě většímu násilí díky tomu, že ozbrojené síly zůstávají věrné Madurovi.
Cena ropy v pátek rostla o více než 1 procento poté, co nepokoje ve Venezuele vzbudily obavy z narušení vývozů ropy. Washington dokonce ve čtvrtek naznačil, že by mohl uvalit na vývozy venezuelské ropy sankce. Nicméně globální trh s ropou zůstává velmi dobře zásobován, i díky rostoucímu výstupu USA. Ten dokazují i bobtnající zásoby ropy. Rekordní produkce USA by tak mohla pravděpodobně krátkodobě nahradit jakékoliv výpadky venezuelských dodávek po případném uvalení amerických sankcí.
Zdroj: The Economist, CNBC